Tohle léto se pro Kristýnu Čermákovou proměnilo v období, na které měla pocit, že se bude vzpomínat celý život. Bylo plné barev, jisker a drobných okamžiků, které se jí hluboko zapisovaly do paměti. Každé ráno vstávala s dojmem, že nový den přinese něco výjimečného. Radovan Král ji doslova zahrnoval pozorností – během dovolené ji brával do vyhlášených restaurací a jednou ji dokonce přizval na pracovní cestu do Prahy. Zaplatil hotel, jízdenky a dopřál jí volnost, aby si mohla bez spěchu užít nákupy i město samotné.
Ani po návratu domů se nic nezměnilo, přestože v ní občas hlodaly tiché pochybnosti. Radovan zůstával stejně pečlivý a ohleduplný. Ráno ji vyzvedával, vezl do práce a v poledne ji zval na oběd pokaždé jinam – jednou do malé kavárny, jindy do elegantní restaurace.
Ještě před několika měsíci její polední pauzy vypadaly úplně jinak. Vystačila si s hrnkem čaje, maximálně s rychlým sendvičem, a přitom nepřestávala pracovat. Teď však každý den přesně ve dvanáct odcházela z kanceláře s lehkým úsměvem a příjemným napětím, kam ji tentokrát zavede.
Trávili spolu čas od časného rána až do hluboké noci a Kristýna měla pocit, že stojí na samém vrcholu štěstí. Jenže s nocí přicházelo i něco jiného – neklid a zvláštní prázdno. Radovan pokaždé odjížděl přesně v jednu hodinu po půlnoci, protože doma na něj čekalo dítě.
Naučila se nepokládat otázky, které by mohly všechno zkomplikovat. Brala to jako součást jeho minulosti, která s jejich vztahem souvisí jen okrajově. O jeho rodině věděla minimum: má sedmiletou dceru a ta se věnuje baletu.
Dokázali spolu celé hodiny mluvit o světě, o lidech, o fungování vesmíru, o knihách, práci, životě i dávných vzpomínkách. Jedinému tématu se však důsledně vyhýbali – tomu, co se odehrává ve chvíli, kdy se Radovan vrací domů.
Nikdy nenaznačil, že by ji chtěl seznámit se svou dcerou nebo je jakkoli sblížit. Mezi jejími kamarádkami se proto objevovaly jedovaté poznámky, že je pro něj jen dočasná kapitola a žádnou společnou budoucnost s ní neplánuje. Dívku zahlédla pouze jednou z dálky, když šla s chůvou na taneční kroužek. A tím to skončilo.
Prvního září jí Radovan oznámil, že tentokrát spolu na oběd nepůjdou a nejspíš ani večer nestráví spolu, protože chce slavit začátek školního roku s dcerou.
„Mohli bychom to oslavit všichni tři,“ navrhla po krátkém zaváhání. „Už dlouho bych ji ráda poznala.“
„Teď to bohužel nejde,“ odpověděl klidně. „Snad někdy později.“
Přikývla a nervózně se zakousla do rtu. Chvíli si ji mlčky prohlížel, pohledem, který byl až příliš pronikavý, a pak si povzdechl: „Zkusím to dnes zařídit. Jen prosím neříkej hned, že jsme spolu. Buď zatím jen známá.“
Souhlasila.
V poledne se nakonec sešli v restauraci ve třech. Holčička se jmenovala Julie Brňáková a působila zvláštně vyváženě mezi zdvořilou zdrženlivostí a bezprostřední otevřeností. Nadšeně vyprávěla o kroužcích, které navštěvuje, o oblíbených pohádkách i o želvě, kterou mají doma. O té Kristýna do té doby nikdy neslyšela.
Radovan se v přítomnosti dítěte proměnil. Byl jemný, pozorný, trpělivý. S dcerou mluvil stejným hlasem, jakým mluvil s ní – ne tím chladným a tvrdým tónem, který používal vůči ostatním.
Kristýna se snažila přizpůsobit, naladit se na novou situaci a přijmout myšlenku, že pokud má jejich vztah pokračovat, bude muset Julii sdílet a nějak spolu vycházet. Přemýšlení a sebereflexe však vyžadují energii, a tu v tu chvíli spotřebovala na snahu naslouchat dětskému vyprávění a potlačit vlastní rozpačitost. A tak ani po obědě nedokázala přesně pojmenovat, jaký pocit v ní převládal, jen tušila, že se v ní mísí víc emocí, než by si chtěla připustit.