Nejspíš by si dřív nepřipustila, že v ní může klíčit žárlivost, a přesto ji s nepříjemným mrazením zaznamenala. Uklidňovala se představou, že jestli se společné obědy stanou běžnou součástí jejich života, ostré hrany časem obrousí zvyk. Možná jednou… možná se z nich skutečně stane rodina, i když si zatím nedokázala představit, jak by to mělo vypadat.
Napětí v ní ale ještě zesílilo a proměnilo se ve zcela jiný pocit ve chvíli, kdy Julie Brňáková začala mluvit o mamince. Kristýna Čermáková dodnes neměla jasno, co se s tou ženou vlastně stalo. Rozvod? Smrt? Tiché rozdělení bez vysvětlování? Radovan Král nenosil snubní prsten a jakmile se rozhovor stočil tímto směrem, obratně ho utnul nebo stočil jinam.
Po obědě si dali zmrzlinu a pak se vydali pomalu podél řeky, klábosili o maličkostech a nechávali čas plynout. Radovan se náhle letmo podíval na displej telefonu, ztuhl a s nezvyklou tvrdostí pronesl:
„Musíme jít.“
„Teď hned?“ zarazila se Kristýna. „Dobře… ale kam tak spěcháme?“
„Musím odvézt dceru. Prosím tě, vrať se zpátky sama.“
Než stihla cokoli dodat, uplynulo sotva pár vteřin. Vysoká dospělá postava a drobná dětská silueta zmizely v autě. Kristýna zůstala stát sama u vody, kapky rozpuštěné zmrzliny jí stékaly po lemu šatů a ten obraz se jí vryl do paměti bolestně ostře.
Jakmile se vrátila do kanceláře, propukla v pláč. Myšlenky se na ni sesypaly jako lavina, každá temnější než ta předchozí. „Tak přece jen je ženatý,“ honilo se jí hlavou. „Nebo ne… ale jeho život se točí kolem dítěte a já jsem do něj očividně nezapadla.“ S hořkou ironií si opakovala, že je to jen letní epizoda – pár týdnů rozptýlení pro úspěšného muže, který se po prázdninách vrátí ke svému světu a zapomene na ni stejně snadno, jako celé léto zapomínal na vlastní dceru.
Radovan jí psal až do noci. Zajímal se, jak se cítí, zahrnoval ji složitými komplimenty a dlouhými zprávami, ale Kristýna je sotva zvládala pročítat přes slzy a vztek.
Druhý zářijový den se ničím nelišil od ostatních, až na jedno jediné rozhodnutí: chtěla znát pravdu, úplně a bez výmluv. Odhodlání ji však částečně opustilo ve chvíli, kdy se Radovan, vyčerpaný k smrti, zhroutil na její postel a chladnými prsty si masíroval spánky. Vypadal, jako by se mu v jediném dni zhroutil celý svět – zkrachovala firma, shořel dům a k tomu všemu se stalo ještě deset dalších katastrof. V tom stavu ho nedokázala zatížit otázkami. Usnuli spolu, tiše a beze slov.
Budík nastavený na půl jedné ho vytrhl ze spánku. Vyskočil, rychle se omluvil a téměř v běhu odešel. Kristýna si zakryla obličej dlaněmi a bezmocně se znovu sesunula do peřin.
Třetího září vypnula budík hned při první vibraci – Radovan si toho ani nevšiml. O hodinu později ho však probudil telefonát. Ženský hlas na druhém konci linky ho donutil vyletět z bytu bez rozloučení. Ráno se vymlouval na dceru. Kristýna se snažila přesvědčit samu sebe, že volala chůva, ale ta představa se jí v hlavě rozpadala.
Dva týdny plné nervozity, mlčení, polopravd a tajností ji vyčerpaly. Začala se večerům vyhýbat, odvolávala se na práci a snažila se vrátit ke svému životu před létem. Vařila, znovu začala chodit do posilovny a častěji se vídala s kamarádkami.
Právě při jedné z takových procházek narazila na Julii s ženou, která ji doprovázela. Kristýna váhala sotva půl minuty. Strach dozvědět se něco, co by potvrdilo její obavy, převážil nad zvědavostí, a tak se nepřiblížila. Den se jí tím pokazil. Rozloučila se s přítelkyněmi a zamířila domů. Vtom k ní Julie sama přiběhla.
„Mami, koukej, to je ta paní, s kterou tatínek pracuje!“ zahlásilo dítě vesele.
Šok nepřišel. Podezření se naplnilo: nebyla to chůva, ale manželka. Přesto jí po zádech přeběhl lepkavý chlad a sevřelo se jí žaludek – odporem k němu i k sobě samé. „Jen další milenka,“ ušklíbla se v duchu hořce sama nad sebou, zatímco se jí do mysli začínal vkrádat neodbytný pocit, že tohle setkání zdaleka není konečné.