Byla to banální situace. Jeden z tisíců stejných příběhů. Jen další epizoda, v níž si ženatý muž pořídí bokovku, nic víc.
„Dobrý den,“ ozvala se žena chladně, téměř úsečně. Podle vzhledu mohla mít kolem pětatřiceti. Ostře řezané rysy, napjatý výraz, pohled schovaný za skly brýlí. „Vy spolupracujete s mým manželem?“
„Ano,“ vyklouzlo z Kristýny Čermákové dřív, než si stihla odpověď rozmyslet. „Jmenuji se Kristýna.“
„Těší mě. Alena Mlynářová,“ pronesla bez emocí. „Manželka toho parchanta.“ Krátce si ji přeměřila. „Zajímavé. Nikdy se o vás nezmínil. A musím říct, že jste hezká. Neříkám to ironicky, jen konstatuji.“ Pokrčila rameny a pokračovala tónem účetní, která předčítá soupis ztrát. „Chápu to. Na první pohled působí jako skvělá partie. Udržovaný, chytrý, umí se prezentovat. Rád si hraje na úspěšného podnikatele, že? Jenže pravda je jinde. Nemá ani korunu. Poslední rok se jeho podnikání jen propadá, dluhy má až po krk. Pokud jste snad doufala v nějaké zázemí nebo jistotu, musím vás zklamat — nemá nic. Ani peníze, ani charakter.“ Odmlčela se. „Tušila jsem, že si někoho našel. Do nekonečna se nedá omlouvat návraty domů po půlnoci.“ Pak náhle ztišila hlas. „Řekněte mi… máte ho ráda?“
Kristýna mlčela. Slova zůstala zaseknutá někde mezi krkem a hrudí.
„Já jeho už dávno ne,“ vydechla Alena. „Ani si ho nevážím. Nečekala jsem život plný splátek a mínusů. Nečekala jsem manžela, který je pořád pryč. Jestli chcete, vezměte si ho. Opravdu. I s těmi dluhy.“ Hořce se pousmála. „Po rozvodu toužím roky. Budu šťastná, když si tohle ‚bohatství‘ konečně někdo odnese.“ A rozplakala se.
Kristýna ji rozpačitě objala kolem ramen, ale Alena její ruku setřásla — aby se vzápětí sama opřela čelem o Kristýnino rameno.
„Už nemůžu dál,“ zašeptala. „Nemůžu sledovat, jak tahá jiné ženy po restauracích a platí kreditkou, kterou pak splácím ze svého. Mohl prodat auto. Mohl zavřít ten zatracený byznys. Rozvod jsem navrhovala mockrát. Vždycky odmítl. Teď už odmítat nebude. Teď má vás.“ Slzy jí stékaly po tváři, ale koutky úst se zvedly. „Děkuju.“
Kristýna se domů vrátila jako ve snu. Nedokázala si srovnat myšlenky, natož pocity. Prudké zazvonění u dveří ji vytrhlo z otupělosti.
„Musíme si promluvit,“ prohlásil Radovan Král bez pozdravu a vešel dovnitř. „Vím, že jste se potkaly.“
„Nemusíme,“ odpověděla vyčerpaně. „Nechci to slyšet. Prosím tě, vrať se domů. Ke své rodině.“
Radovan si nervózně promnul ruce a bez vyzvání se sesunul do křesla. Těžce si povzdechl.
„Máš pravdu. Neřekl jsem ti všechno,“ začal opatrně.
„To je hodně mírné vyjádření,“ ušklíbla se Kristýna trpce. „Jaksi jsi opomněl zmínit, že máš manželku. Upřímně… myslela jsem si, že buď zemřela, nebo jde o něco, o čem je pro tebe příliš bolestné mluvit.“
„Nic takového jsem nikdy netvrdil,“ skočil jí do řeči. „Ten vztah je mrtvý už roky. Od narození naší dcery. Jsme spíš spolubydlící než manželé. Jenže odejít nemůžu. I když ji nemiluju, nebylo by to vůči ní fér.“
„Podle toho, co mi řekla, by rozvodu nebránila,“ namítla Kristýna tiše.
„Opravdu si to myslíš?“ zúžil oči. „To jsou jen řeči. Ve skutečnosti by nikdy neodešla.“
„Nevěra je pádný důvod k rozvodu.“
„Ne v našem případě,“ odpověděl klidně. „My už dávno nejsme obyčejná rodina…“