— Byt si pořídil z vlastních peněz, žije si tam bez starostí a výčitek. Jako by se ho nic netýkalo. Stud nemá žádný.
Tereza Malířová svraštila obočí. V celém tom vyprávění cítila prázdné místo, cosi nevyřčeného, co jí nedávalo smysl.
— A proč se vlastně rozvedl? — zeptala se opatrně, téměř váhavě.
Karolína Mlynářová si odfrkla. — Kdo ví? Jedni tvrdí, že se zalekl závazků. Druzí zase, že si našel jinou.
V tu chvíli taxi prudce zabrzdilo a Tereza byla ráda, že se stačila zapřít rukama o sedadlo před sebou. Kufr s dunivým nárazem sklouzl ke dveřím.
— Jsme na místě, — procedil řidič a podíval se na ni ve zpětném zrcátku. — Dvanáct set.
Zaplatila, vystoupila ven a okamžitě ji ovanul syrový říjnový vzduch. Studený vítr jí vklouzl pod límec lehkého kabátu a projel jí po zádech mrazivým dotekem.
Pět let. Celých pět roků doma prakticky nebyla. Jen občas krátká návštěva o svátcích — a ani to ne pokaždé.
Teď se ale vracela natrvalo. S diplomem v tašce a neurčitými představami o tom, co bude dál.
Dvůr sotva poznávala. Místo starých topolů tu stály pečlivě vysazené lípy, dětské hřiště hrálo novotou a pestrými barvami. Zrezivělé lavičky zmizely, nahradily je nové, s ozdobnými kovovými područkami.
Jen jejich panelový dům zůstal téměř stejný — oprýskaná omítka, špinavě nazelenalé stěny a vchod, který by poznala i poslepu.
Vytáhla kufr po několika schodech ke vchodu a s námahou otevřela těžké dveře. Uvnitř to vonělo čerstvou barvou a ještě něčím ostrým, snad čisticím prostředkem nebo osvěžovačem.
— Terezo! To snad není možné!
Známý hlas ji přiměl se otočit. Ze schodů sbíhala Karolína, přeskakovala dva schody najednou jako kdysi.
Pořád byla drobná a plná energie, jen vlasy měla kratší a kolem očí jí přibylo pár jemných linek.
— Kájo! — Tereza pustila madlo kufru a objala ji.
Políbily se na tváře a na okamžik se od sebe odtáhly, aby si mohly pořádně prohlédnout změny.
— No podívej se na sebe! Úplná dáma z velkého města. A ani ses neozvala, že přijedeš. Šla bych ti naproti!
— Bylo to narychlo, — usmála se Tereza a mávla rukou. — Udělala jsem státnice, sbalila pár věcí a prostě se vrátila. Už mě unavovalo bydlet po podnájmech.
— To chápu, — přikývla Karolína. — Pojď ke mně na čaj. Tvoji jsou určitě ještě na chatě, že?
— Jo, vrátí se až večer. Ráda si poslechnu, co je tu nového.
V kuchyni u Karolíny se čas zastavil. Stále ty samé žluté záclony a malá pohovka pod oknem, kde kdysi sedávaly celé hodiny. Jen jídelní stůl byl nový a lednice modernější.
— Ani nevíš, kolik se toho změnilo, — spustila Karolína, zatímco zalévala čaj. — Polovina domu má nové obyvatele.
Na druhém patře se nastěhovala rodina nějakého vojáka. Mají dvojčata — hotová pohroma, běhají po chodbách od rána do večera jako splašení.