Karolína se nadechla, jako by chtěla pokračovat, ale místo toho jen sevřela rty.
— A na čtvrtém patře… — zarazila se a významně se podívala na Terezu.
— Co je na čtvrtém? — zbystřila Tereza.
Karolína se naklonila blíž a ztišila hlas téměř do šepotu.
— Bydlí tam Ondřej Navrátil. Takový… no, žádná výhra, řekněme.
— Co tím myslíš?
— Je kolem něj dost nepěkná historka. Rozvedl se se ženou, představ si. A ona přitom čekala dítě!
Tereza překvapeně zamrkala.
— Opravdu?
— Údajně ji opustil těsně před porodem. Prostě si koupil byt, odstěhoval se a žije si po svém. Jako by se nechumelilo. Bez výčitek, bez studu.
Tereze se to nezdálo. V tom vyprávění bylo cosi nejasného, jako by chyběla podstatná část.
— A ví se vůbec, proč se rozvedli? — zeptala se opatrně.
Karolína pokrčila rameny.
— Kdo ví. Jedni říkají, že utekl před odpovědností. Druzí, že měl jinou. Každopádně prý pěkný sobec.
Pak už přešly k jiným tématům — ke škole, práci, lidem, které obě znaly. Jenže Tereziným myšlenkám se stále vracel obraz neznámého muže ze čtvrtého patra.
Poprvé se setkali o tři dny později. Tereza se vracela z obchodu s plnými taškami, které jí řezaly do dlaní. Když míjela čtvrté patro, dveře jednoho bytu se náhle otevřely a málem do někoho vrazila.
— Promiňte! — vydechla a instinktivně ustoupila.
— To nic, v pořádku, — odpověděl klidně muž před ní.
Byl vysoký, tmavovlasý, a jeho šedé oči měly zvláštní teplý odstín, jako by se v nich odráželo slunce. Usmál se trochu rozpačitě, ale přívětivě.
Vůbec nepůsobil jako bezcitný člověk z Karolínina líčení.
— Pomohu vám s tím, — nabídl a bez okázalosti jí vzal těžké tašky. — Vy jste tu nová?
— Spíš návrat po letech, — pousmála se. — Vyrůstala jsem tady, jen jsem pět let studovala jinde.
— Aha, tak to vítejte doma. Ondřej, — představil se s lehkým kývnutím, protože měl plné ruce.
— Tereza Malířová.
Doprovodil ji až ke dveřím jejího bytu, opatrně položil nákup na zem a ustoupil.
— Tak jsme oficiálně sousedé. Kdybyste něco potřebovala, klidně zaklepejte.
Pak sešel po schodech dolů s lehkostí, která k němu zvláštně pasovala.
Tereza zůstala stát přede dveřmi a chvíli jen držela klíče v ruce. V hlavě jí zněla jediná myšlenka: Takový člověk přece nemůže být bezcitný. To prostě nesedí.
Během následujícího týdne se potkali ještě několikrát — ve výtahu, před domem, jednou i u schránek. Vyměnili si pár zdvořilých vět o počasí, o novém hřišti před domem i o nekonečných opravách na chodbách.
A pokaždé se Tereza přistihla, že ho nenápadně pozoruje. Hledala v jeho výrazu chlad, lhostejnost, náznak sobectví. Nic takového však neobjevila.
A pak přišel ten večer.
Ten večer se Tereza vracela z pracovního pohovoru.