Nevydařeného, jak jinak. V hlavě jí hučelo zklamání a měla co dělat, aby se jí do očí znovu nenahrnuly slzy.
Před vchodem do domu narazila na Ondřeje Navrátila. Skláněl se nad otevřenou kapotou auta a snažil se přimět motor k životu. Když si všiml jejích zarudlých očí, okamžitě zpozorněl.
„Stalo se něco?“ zeptal se tiše, s opravdovým zájmem.
Tereza Malířová pokrčila rameny. „Ale nic… Jen další pohovor, který nedopadl podle představ.“
Zavřel kapotu, ruce si otřel do hadru a povzbudivě se na ni usmál. „To ještě nic neznamená. Třeba vás čeká něco mnohem lepšího.“
Na okamžik zaváhal a pak dodal: „Kdybyste chtěla, mohl bych se poptat. Znám pár lidí v jedné solidní firmě, zrovna hledají někoho s vaším profilem.“
V jeho hlase nebyla ani stopa povýšenosti, jen upřímná snaha pomoct. Terezu bodlo u srdce. Přistihla se při myšlence, jak moc by si přála, aby všechny řeči Karolíny Mlynářové byly jen výmysly. Protože představa chladného, bezohledného muže se jí stále hůř spojovala s tímto pozorným a taktním sousedem.
A ještě náročnější bylo potlačit sympatie, které se v ní nenápadně usazovaly a sílily s každým dalším setkáním.
O týden později si uvědomila, že začíná vycházet z bytu o něco dřív než obvykle — jen aby se s ním náhodou nepotkala. Dětinské, věděla to. Ale nedokázala jinak. Vnitřní zmatek byl silnější než rozum.
Jednoho večera uvízla ve výtahu s Věrou Čermákovou, nejstarší obyvatelkou domu. Kabina sebou trhla, ozvalo se kovové zaskřípění a výtah se zastavil někde mezi patry. Zatímco si starší paní nervózně pohrávala s mobilem, Tereza už sahala po tlačítku nouzového volání.
„Počkej, děvenko,“ zarazila ji sousedka. „Ondřej hned přijde. Už jsem mu psala zprávu.“
„Ondřej?“ Tereza ztuhla. „On se v tom vyzná?“
„A jak!“ rozzářila se Věra Čermáková. „Má šikovné ruce a ještě lepší srdce. Někdy si osud opravdu vybere ty nejlepší, aby je zkoušel.“
Tereza zatajila dech. V hlase staré paní bylo tolik opravdového soucitu, že zvědavost nakonec převážila nad opatrností.
„Co se mu vlastně stalo?“ zeptala se co nejlhostejněji.
Sousedka si povzdechla. „Se svou Michaelou Pražákovou si užil své. To vám byla rána, jak ho podvedla, chudáka. Viděla jsem to všechno z okna, bydlela jsem naproti jejich bytu.“
V tu chvíli se shora ozval známý hlas: „Paní Čermáková, jste v pořádku? Vydržte, hned něco vymyslím!“
„Držíme se, Ondřeji!“ zavolala stará paní a pak šeptem dodala: „A všimni si, ani křivé slovo o ní neřekne. A ona přitom…“
Nedokončila větu. Výtah prudce cukl a pomalu se rozjel vzhůru. O patro výš se dveře s tichým cinknutím otevřely.
Ve světle chodby stál Ondřej Navrátil — lehce rozcuchaný, s nářadím v rukou.