„Jste v pořádku?“ zeptal se starostlivě a podal Věře Čermákové ruku, aby jí pomohl vystoupit z kabiny.
„Díky tobě ano,“ usmála se na něj a přátelsky ho poplácala po paži. „Ať tě potká jen to dobré, Ondřeji. Zasloužíš si to.“
Tereza Malířová vyklouzla ven hned za nimi, tiše poděkovala a rychlým krokem zamířila ke svým dveřím. V hlavě jí však vířily útržky nedokončené věty, kterou stará paní předtím nestačila dopovědět. Co tím vlastně myslela? Jaký příběh se za tím skrývá?
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.
V sobotu dopoledne potkala Věru Čermákovou u shozu na odpadky. Stařenka jako by na tu chvíli čekala.
„Já o nich vím víc, než si myslíš,“ naklonila se k ní spiklenecky a pevně ji chytila za rukáv. „Ta Michaela Pražáková si žila po svém. Když byl Ondřej pracovně pryč, vodila si domů kdekoho. Smích po nocích, cizí kroky na chodbě…“
Tereza ani nedýchala.
„On doufal, že ji to přejde,“ pokračovala paní Čermáková tiše, ale důrazně. „Věřil, že se uklidní. Jenže pak přišla zpráva o těhotenství. A Ondřej… nechal si to ověřit.“
„A?“ hlesla Tereza, jako by se bála odpovědi.
„Nebyl to jeho syn,“ pronesla stará paní tvrdě. „Ale nikomu to nevykládá. Mlčí. Hrdost mu nedovolí prát špínu před ostatními. Všechno nechal padnout na sebe, a lidi ho přitom soudí, aniž by znali pravdu.“
Nahoře v tu chvíli bouchly dveře. Tereza sebou trhla a rychle se rozloučila.
Cestou do bytu ji pálil stud. Jak snadno uvěřila řečem, jak rychle si vytvořila obrázek o člověku, kterého vlastně vůbec neznala. On jen chránil soukromí, i když na to doplácel.
Večer zaslechla na čtvrtém patře známé klapnutí dveří. Kroky. Pak ticho – nejspíš kontroloval schránku.
Teď, nebo nikdy.
Vyšla na chodbu. Ondřej stál opřený o zeď a zamyšleně prohlížel hromádku obálek.
„Dobrý večer,“ oslovila ho a hlas se jí lehce zachvěl.
Vzhlédl a usmál se tím svým klidným úsměvem. „Terezo! To je náhoda. Dlouho jsme se nepotkali.“
„Chtěla jsem vám ještě poděkovat. Za ten výtah,“ vysoukala ze sebe.
„Ale prosím vás,“ mávl rukou. „Stačilo pročistit kontakty. Ten mechanismus zlobí pořád dokola, už to znám nazpaměť.“
Nastalo rozpačité ticho. Tereza hledala odvahu říct víc, než jen zdvořilostní frázi.
Ondřej ji předběhl. „Vlastně… už nějakou dobu jsem se chtěl zeptat. Nezašla byste někdy ven? Třeba na kávu. Nebo do kina.“
Podívala se mu do očí a poprvé si všimla jejich teplého, téměř medového odstínu.
„Ráda,“ odpověděla bez váhání.
O pár dní později narazila v domě na Karolínu Mlynářovou. Ta si ji změřila pobaveným pohledem.
„Tak tohle bych nečekala. Ty a Ondřej? A co všechny ty řeči?“
Tereza se jen klidně usmála. „Někdy je skutečnost složitější než to, co si o ní namlouváme, Karolíno. A lidé… bývají lepší, než jak vypadají z dálky.“