„Tak pojď, nachystej se. Jedeme k mámě.“
Radim Martinec už táhl kufr ke dveřím, jako by šlo o výlet snů. Ivana Tesařová však návštěvy u tchyně nikdy neprožívala s nadšením. Stačilo překročit práh a všechno se rozjelo podle starého scénáře. Sedm let manželství a pořád bez dítěte. Jako by to byla jen její vina. Přitom ona po rodině toužila dávno. To Radim měl pokaždé jiný důvod, proč ještě počkat. Nejdřív budování kariéry, potom rekonstrukce bytu, následovalo nové auto a teď víkendová chata. Jako by se s příchodem dítěte přestaly stavět domy a opravovat střechy. Spíš naopak.
S povzdechem začala skládat oblečení do tašky. Před očima už viděla ten večer: dlouhé sezení u stolu, otázky na práci, na plány, na budoucnost. A pak nenápadné, ale o to bolestnější narážky. Znala je nazpaměť.
„Beáta Mareková už má dvě děti. A Vendula Malýová čeká chlapečka,“ zazní tónem, který říká víc než samotná slova.
A co na to má odpovědět? V očích Ludmily Kolářové za to samozřejmě nemůže její milovaný syn.
Cestou Radim pustil rádio a soustředil se na řízení. Ivana mlčky sledovala ubíhající krajinu a v hlavě si skládala věty, které mu chce říct. Dnes. Bez vytáček. Už jí bylo třicet, žádná lehkomyslná holka.
Dveře se otevřely s obvyklou vřelostí. Všechno bylo při starém, jen v předsíni se motal nový obyvatel – huňatý zrzavý kocour. Oni doma neměli ani morče.
„Ivanko, pojď dál, zlatíčko!“ rozzářila se Ludmila Kolářová.
Ivana odpověděla zdvořilým úsměvem.
„Mami, kde je táta?“ houkl Radim už z gauče, kde si pohodlně hověl a zapínal televizi.
„Na chatě, přihrnuje brambory. Přijede zítra. A ty se hned válíš? Nemohl bys pomoct Ivaně s věcmi?“
„Jsem vyřízený, řídil jsem celou cestu,“ zamumlal a ani se nepohnul.
Tchyně jen pokrčila rameny a zamířila do kuchyně. Ivana šla za ní.
„Máte nádherného kocoura,“ pokusila se prolomit napětí.
„Přitoulal se. Říkáme mu Zrzek. Aspoň chytá myši.“
U čaje přišla řada na obvyklé otázky o zaměstnání. A potom, přesně podle očekávání, i na citlivější téma. Ivana mlčky upíjela a snažila se tvářit klidně. Z obýváku se ozývalo hlasité mlaskání a komentáře k fotbalu. Mohli zůstat doma, pomyslela si trpce.
„Vy se k tomu pořád nemáte,“ pokračovala Ludmila Kolářová. „Já bych se vnoučat ráda dočkala.“
Ivaně ztuhla čelist. Tak je to tady.
„Mami,“ ozval se Radim, aniž by spustil oči z obrazovky, „už jsme to řešili mockrát. Všechno má svůj čas.“
„Jaký čas?“ zvýšila hlas. „Vám oběma je třicet!“
Radim náhle vstal a televizi vypnul. „Postaráme se o to sami. Nejsme děti.“
Ivana je sledovala a cítila, jak se v ní hromadí horkost, která každou další vteřinou sílila a hrozila, že přeroste v něco, co už nepůjde vzít zpět.