…a hrozila, že přeroste v něco, co už nepůjde vzít zpět.
Ivana seděla tiše a sledovala je, ale uvnitř jí to vřelo. Zase ten stejný scénář. Pořád dokola. Oni dva proti sobě – a ona někde mezi nimi, jako by tam vlastně ani nepatřila. Co měla dělat? Mlčet a dělat, že se jí to netýká? Nejspíš ano.
„Tak už toho nechme,“ pokusila se smířlivě zasáhnout. „Všechno se nějak vyřeší.“
Ludmila Kolářová si jen pevně stiskla rty. „Jenže roky běží,“ pronesla chladně.
„Mami, stačí!“ okřikl ji Radim ostřeji, než bylo nutné. „Přijeli jsme si odpočinout, ne poslouchat výčitky.“
Znovu zapnul televizi a hlasitost vyhnal téměř na maximum. Ivana cítila, jak jí klesají ramena. Ten večer byl nenávratně zkažený. Mlčky začala sklízet talíře ze stolu.
„To jí nepomůžeš? Co se válíš?“ obořila se Ludmila na syna.
Radim cosi zabručel pod nos a neochotně se zvedl. Zbytek večera proběhl v dusivém tichu, které přerušovalo jen hučení televize. Do postele se dostali až pozdě. Ivana se převalovala z boku na bok, spánek nepřicházel. Hlavou se jí honily útržky rozhovoru a podivná tíseň jí svírala hruď. Vedle ní Radim spal roztažený přes půlku postele a hlasitě oddychoval. Tiše si povzdechla a zavřela oči.
Probudil ji chlad. Okno bylo pootevřené. Vstala a přivřela ho. Radim ale v posteli nebyl. Podívala se na hodiny – půl sedmé ráno. Kam mohl tak brzy zmizet? Přehodila přes sebe župan a vydala se směrem ke kuchyni.
Z chodby zaslechla tlumené hlasy. Chtěla vejít dovnitř, ale tón rozhovoru ji zarazil. Zůstala stát těsně u dveří.
Radim seděl u stolu rozvalený jako obvykle. V jedné ruce držel hrnek s nedopitým čajem, druhou si mnul zátylek. Naproti němu stála Ludmila Kolářová.
„Jak dlouho to ještě chceš takhle táhnout, Radime?“ naléhala. „Podívej se na ni. Pořád zachmuřená, věčně nespokojená. To se přece nedá vydržet! A ty to jen snášíš. Jsi chlap, měl bys rozhodnout.“
Radim pokrčil rameny. „Říkal jsem ti, mami. Ještě chvíli to vydržím. Ať si vezme půjčku na auto, pak se uvidí. Nejlepší bude, když odejde sama. Já žádné scény řešit nechci.“
Ivaně se sevřel žaludek. Musela se přidržet zárubně, aby se jí nepodlomila kolena. Nemohla uvěřit, že mluví o ní – a tak bezcitně, téměř lhostejně, jako by probírali předpověď počasí.
„Přesně tak,“ přitakala Ludmila. „Od začátku jsem ti říkala, že se k tobě nehodí. Hospodařit neumí, rodinu neudrží. Mám z toho špatný pocit. Ty jsi na ní finančně závislý, a ona si myslí, že je to velká láska. Směšné. Žít s ní pod jednou střechou musí být utrpení, to mi věř.“
„Neboj, zvládnu to,“ protáhl Radim unaveně. „Ještě pár měsíců. Musím jen vybrat správný okamžik. Nechci zbytečné hádky.“
„Ty…“