Bytem se linul štiplavý pach připálené pohanky. Tereza Králová rychle vypnula sporák, nabrala trochu kaše na lžíci a mezi prsty ji promnula – rozpadala se na suchý prach. Smaltovaný hrnec už dosluhoval. Měl by skončit v koši, jenže jí ho bylo líto. Božena Křížová v něm vařila snad čtyři desetiletí.
„Terezo, nechoď pryč,“ ozvalo se slabě z vedlejšího pokoje. „Mám pocit, že mi zase stoupl tlak.“
Tereza si utřela mokré ruce do zástěry a zamířila do ložnice. Božena Křížová seděla na posteli, na sobě měla župan s natrženým rukávem a mhouřila oči, jako by svět kolem ní byl příliš ostrý.
„Hned to změříme. Jen klid, žádné obavy,“ řekla tiše.
Byla na to zvyklá. Ty řeči o tlaku, o srdci, které „zlobí“, o tíze na hrudi přicházely téměř denně. Někdy šlo skutečně o potíže, jindy spíš o strach. Tereza už dávno přestala rozlišovat, co je fyzická bolest a co jen úzkost. Stáří si zkrátka nese své vrtochy.
Tlakoměr ukázal 145 na 90.
„To není nic hrozného, paní Boženo. Opravdu,“ uklidňovala ji.
„Počkej, až ti bude tolik co mně,“ zamumlala stařenka, ale hned nato jí hlas změkl. „Jen mě neopouštěj. Jsi mi bližší než vlastní. Často přemýšlím, co by se mnou bylo, kdybys tu nebyla.“
Tereza místo odpovědi podala léky a načechrala polštář. Pak si přisedla na okraj pohovky. Z otevřeného okna doléhal čilý štěbet ptáků, v dálce štěkal pes.
Bylo to už téměř šest let, co se jejich cesty protnuly. Tehdy pomohla Boženě Křížové před domem vstát ze země – uklouzla na mokrém chodníku a nedokázala se sama zvednout. Tereza jí pomohla i s nákupními taškami. Za odměnu přišlo pozvání na čaj.
Od té doby začala chodit častěji. Nejprve jen občas – vynést těžké tašky, přinést mléko. Postupně převzala nákupy úplně, běhala do lékárny, doprovázela ji k lékaři a nakonec přicházela prostě jen tak, aby nebyla sama.
Pracovala jako zdravotní sestra na interním oddělení městské nemocnice. Dvanáctihodinové služby ji vysávaly – nekonečné chození, spěch, naléhavé hlasy pacientů. Přesto po směně často nezamířila domů, ale sem. Někdy před prací, jindy o pauze. Jak jen to šlo. Kdo jiný by to udělal?
Božena Křížová už nikoho neměla. Manžel zemřel před lety. Bratr žil kdysi na Moravě, ale kontakt se dávno přerušil. Jediná neteř přijížděla sotva jednou do roka, sotva vstoupila do bytu, už kritizovala a za chvíli zase odjela.
„Ty jsi jediná, kdo zůstal,“ říkávala Božena Křížová často. „Lidé se stáří bojí, odvracejí se. Ty ses neodvrátila. To je skutečné dobro. Ne lítost, ne povinnost – prostě být vedle někoho.“
Tereza si nepřipadala jako někdo výjimečný. Jen nedokázala dělat, že nic nevidí.
Minulý podzim Božena upadla znovu. Tereza měla noční službu. Když se ráno vrátila, našla ji ležet na podlaze, oči upřené do stropu, beze slov.
„Proč jste mi nezavolala?“ vydechla tehdy.
„A co by to změnilo?“ odpověděla tiše. „Stejně bys přišla.“
Potom se Tereza obrátila na sociální odbor a snažila se vyřídit pečovatelskou službu. Úředníci jen krčili rameny – žádní přihlášení příbuzní, žádné uznané postižení. Nakonec všechno zůstalo jen na dobré vůli a lidské slušnosti, která však nemá žádné razítko ani oficiální oporu.