A pak přišla řeč na notáře. Božena Křížová jednoho odpoledne prohlásila, že chce mít všechno vyřízené důstojně a bez zmatků. „Člověk nikdy neví,“ řekla tehdy klidně. „Roky přibývají. A ty jsi mi bližší než kdokoli z příbuzenstva. Nikdy sis nevzala ani korunu, přitom ses o mě starala víc než vlastní. Cítím, že ti něco dlužím. Je to otázka svědomí.“
Tereza Králová to brala jako řeči staré paní. Usmála se, poděkovala a dál to nerozváděla. Žádné dokumenty neviděla, na nic se nevyptávala. Nedokázala si připustit, že by to mohlo mít skutečné následky. Pokračovala v péči tak jako dosud – bez kalkulací, bez představ o tom, co bude jednou. Prostě proto, že jinak jednat neuměla.
Jednou mezi směnami seděla v šatně nemocnice. V ruce držela chleba se sýrem, ale chuť necítila. V hlavě jí hučelo, jako by tam měla prázdno. Zadívala se do zdi a oči se jí náhle zalily slzami. Tiše, nenápadně, aby si nikdo nevšiml.
Postupně už Božena téměř nevstávala z postele. Tereza u ní občas přespávala, natažená na skládacím lehátku vedle postele. Spánek byl lehký a přerušovaný – každé zašustění ji probouzelo. Měla strach, že něco zmešká.
A pak se to stalo. Žádné volání, žádné poslední slovo. Jen ticho. Když se nad ránem naklonila k posteli, pochopila.
S rozechvělým hlasem vytočila záchranku. Následovalo kolečko povinností – převoz, potvrzení, úřady, pohřební služba. Všechno zařídila sama. Nebylo koho jiného požádat.
Na poslední rozloučení dorazilo sotva pár lidí. Sousedka ze třetího patra, bývalá kolegyně z ordinace, muž, kterého Tereza nikdy předtím neviděla – tvrdil, že mu kdysi Božena zachránila zdraví. A také neteř s manželem. Její silný parfém se mísil s vůní věnců a byl až nepříjemný.
„Je to celé podivné,“ utrousila u smutečního stolu a přejela Terezu pohledem. „Nikdy ti nijak zvlášť neprojevovala náklonnost. Vždycky byla odměřená. A najednou byt? To je opravdu šikovné.“
Druhý den se rozjel kolotoč.
Telefonáty jeden za druhým. „Jsme rodina.“ „Co jsi pro ni vlastně byla?“ „Vrať klíče, dokud to jde po dobrém.“ „Podáme žalobu.“
Ve schránce nacházela lístky s urážkami. Někdo ji označil za podvodnici, jiný za ostudu domu.
V práci k ní sanitář Radek Kovář naklonil hlavu a polohlasem poznamenal: „Dobře sis to spočítala. Starší paní, vlastní byt. To se vyplatí.“
Vrchní sestra se na ni podívala přísně. „Muselo ti dojít, že tohle vyvolá řeči. Lidi závidí.“
Tereza si sedla na lavičku před nemocnicí. Vlhký chlad prostupoval kabátem. Kolem prošla žena se psem a do telefonu rozhořčeně křičela cosi o tom, že všichni jsou stejní. Tereza si zvedla límec až k bradě. A poprvé po dlouhé době necítila nic – ani strach, ani vztek. Jen vyčerpání, hluboké a těžké.
Za týden dorazil doporučený dopis ze soudu. Otevřela obálku u kuchyňského stolu, prsty se jí třásly. Uvnitř byla žaloba – nárok na majetek podaný „dědici druhé skupiny“. Podpisy: neteř, její muž a další příbuzná. Úřední razítko působilo neúprosně.
Papír znovu pečlivě složila, postavila na sporák konvici a zadívala se z okna. Vítr honil po chodníku žluté listí a větve stromu narážely do skla. Seděla tiše u stolu a cítila, že tohle je teprve začátek.