A v duchu si opakovala jediné: tak je to tady.
Neteř se objevila znovu jako první. Bez zazvonění předem, bez jediné zprávy. Stála ve dveřích napjatá, s výrazem člověka, který přišel vynést rozsudek.
„Budeme to napadat,“ spustila bez pozdravu. „Nemysli si, že ti to takhle projde. Vážně nemáš stud? Šest let ses kolem ní motala, dělala ochotnou, a pak – najednou závěť. Jak se tomu asi říká?“
Tereza Králová se lehce opřela o zárubeň, aby zakryla chvění v kolenou.
„Říká se tomu péče,“ odpověděla klidně. „Byla jsem s ní každý den šest let. Kde jste byli vy?“
„Nikdo tě o to neprosil!“ vyštěkla neteř. „Vetřela ses do jejího života! Myslíš, že když sis uvázala zástěru, jsi svatá?“
Tereza už nic dalšího nepronesla. Jen dveře pomalu zavřela. Bez prásknutí, bez jediného prudkého pohybu.
Další dva dny připomínaly obléhání. Večer někdo zazvonil na zvonek a po zvednutí sluchátka bylo ticho. Ráno našla ve schránce lístek s křivě napsaným vzkazem: „Dědictví se nekrade!“ V domě to šumělo jako v úlu, sousedé si šeptali na chodbách.
Ani v práci nenašla klid.
„Tak teď už máme mezi sebou paničku,“ utrousila Simona Martinecová nahlas v sesterně, aby to slyšeli všichni.
„No jo, dobře si to zařídila,“ přidala se jiná sestra s úšklebkem. „Pár let kolem nemocné a byt v centru je doma. My tu dřeme celý život a nic.“
„Kdo by to nebral,“ ozval se Radek Kovář. „Jen ne každý má tu drzost.“
Tereza se zvedla beze slova a odešla do šatny. Zavřela za sebou a nechala zhasnuto. Posadila se na lavici a opřela lokty o kolena. Slzy se jí nahrnuly do očí – tentokrát ne z únavy, ale z pocitu ponížení. Jako by na ni někdo vylil kýbl špíny a ona neměla možnost se bránit.
Večer za ní přišla vrchní sestra. Tvářila se téměř přátelsky.
„Budeš to mít teď mezi lidmi složité,“ začala opatrně. „Vím, že papírově je všechno v pořádku. Ale přece jsi musela tušit, jak to vezmou. Možná by ses měla držet víc při zemi. Být nenápadná.“
„A co přesně jsem udělala?“ zvýšila Tereza poprvé hlas. „Prosila jsem ji o ten byt? Nutila ji?“
„Uklidni se,“ povzdechla si vrchní. „Jen tě varuju.“
Ten večer Tereza sepsala výpověď. Bez dramat, bez slz. Jednoduše položila tečku.
Třetí den dorazili tři lidé. Znovu neteř, s ní cizí žena, která se představila jako švagrová bratra Boženy Křížové, a muž s kamennou tváří. Přivedli si i „právníka“, jenž se ani nenamáhal říct své jméno.
„Máme zákonné právo,“ prohlásil suše. „Jsme dědici v příslušné linii. Neoprávněně užíváte nemovitost.“
„Byli jste u ní někdy?“ zeptala se Tereza tiše. „Aspoň jednou za těch šest let?“
„To je vedlejší,“ skočila jí do řeči neteř. „Závěť se dá zpochybnit. Existuje spousta případů. Už ani nevěděla, co podepisuje. Nedávala jsi jí něco do léků?“
Tereza se jí zadívala přímo do očí.
„Dělala jsem to, na co jste vy neměli odvahu,“ řekla klidně. „Myla jsem ji, když už sama nemohla. Vstávala jsem ve tři ráno, když se dusila. Seděla jsem u její postele, když si nepamatovala moje jméno. Prala jsem prostěradla a držela ji za ruku, když odcházela. Pro ni jste neexistovali. Byli jste cizí.“
Mluvili dál, jeden přes druhého, ale Tereza už je neposlouchala. Stála u okna zády k nim a cítila, jak se jí třesou ruce – ne strachem, ale rozhodnutím, které v ní právě dozrávalo.