Ten večer zůstala sedět dlouho do noci u kuchyňského stolu. Před ní chladl hrnek s nedopitým lipovým čajem, jeho jemná vůně se ještě držela ve vzduchu – stejný si Božena Křížová vařila téměř každý den. Tereza Králová přejížděla prstem po okraji šálku a v mysli se jí vracel okamžik, kdy se jejich osudy protnuly: schody před domem, roztřesené ruce, tiché, zahanbené prosby o pomoc. „Slečno, prosím… já se nezvednu.“ Tehdy to začalo. Bez velkých slov, jen obyčejným gestem.
Odstěhovala se v sobotu. Nikomu nic nevysvětlovala, nikomu se nesvěřovala. Zavolala řidiči z nemocnice, tomu, který kdysi vozil Boženu Křížovou na vyšetření. Přijel bez zbytečných otázek. Krabice odnosil tiše, soustředěně. Když položil poslední na podlahu prázdné chodby, zadíval se na ni a řekl:
„Udělalas, co bylo správné. Říkala ti dcero. A byla na tebe hrdá, i když to neuměla dát najevo.“
Tereza jen přikývla. Když za ním zaklaply dveře, byt ztichl.
Ticho bylo tak hutné, až jí hučelo v uších. Stěny bez obrazů působily cize, tapety vyšisované časem. Záclony sundala už ráno, okna otevřela dokořán. Dovnitř proudil chladnější vzduch a s ním zvuky ulice – projíždějící auta, dětský smích, útržky rozhovorů.
Posadila se na starou matraci opřenou o zeď, lokty si položila na jednu z krabic. Seděla bez pohnutí. Poprvé po dlouhé době necítila napětí. Nikdo ji nesledoval, nikdo nic nevyžadoval. Nemusela se ohlížet přes rameno.
S úpravami začala třetí den. Pomalu, bez řemeslníků, jen vlastníma rukama. Ošoupaný gauč skončil na skládce, těžké vitríny darovala sousedce. Nechala si jen malý stůl s oprýskaným lakem a starou stoličku. Měla k nim zvláštní vztah, jako by v sobě nesly něco víc než jen dřevo.
Když zvedla víko úložného prostoru ve stoličce, objevila malou pevnou krabičku. Uvnitř ležel složený papír.
„Terezce. Vím všechno. Nežádalas o nic. Tohle není odměna. Je to důvěra. Rozhodla jsem se já. Ty ses rozhodla zůstat. Chci jen, abys nikdy nebyla sama. Božena.“
Držela ten lístek dlouho, téměř se bála pohnout. Nakonec jej pečlivě složila zpět, zavřela krabičku a uložila ji do zásuvky stolu.
O týden později zazvonil zvonek. Tušila, kdo stojí za dveřmi. Simona Martinecová přišla sama, bez právníka i bez složky papírů.
„Chtěla jsem jen říct…“ začala nejistě. „Nevěděla jsem, jak to opravdu bylo. Nikdo mi to neřekl. Myslela jsem, že jsi toho zneužila.“
„Mýlili jste se,“ odpověděla Tereza klidně. „Ale už na tom nezáleží. Chci jen žít bez hádek a obvinění.“
Chvíli stály proti sobě beze slov. Pak Simona sklopila oči, lehce přikývla a odešla. Bez výhrůžek, bez rozloučení.
Den předtím dorazil dopis od soudu. Spor byl ukončen. Dědicové neprokázali nátlak ani nezpůsobilost. Závěť zůstala platná. Četla rozhodnutí několikrát, jako by potřebovala, aby se písmena usadila i v ní. Teprve potom si dovolila zhluboka vydechnout.
Postavila na plotnu konvici. Z okna zahlédla na chodníku Kláru Benešovou, která někomu mávala. Tereza se neskrývala, ale ani gesto neopětovala. Jen se dívala.
Bylo to její okno. Její byt. Její cesta.
Ne náhoda, ale vědomé rozhodnutí. A to rozhodnutí přijala.