— A teď, moji milí, přichází okamžik dnešního největšího překvapení! — zvolala Libuše Pospíšilová a cinkla vidličkou o křišťálovou sklenici, aby si vynutila ticho. Ostrý tón skla projel Tereze Kovářové tělem jako varovný signál. Netušila sice, co přesně má být obětováno, ale v hloubi duše cítila, že dnešní večer může pohřbít buď její manželství, nebo poslední zbytky jejího klidu.
Tchyně seděla v čele stolu jako královna na trůnu, tváře rozpálené nadšením. Oblékla si nové šaty protkané třpytivou nití, v nichž působila jako lesklý housenkovitý tvor těsně před proměnou v jedovatého motýla. Kolem ní posedávali příbuzní všeho druhu — strýcové, tety i vzdálení bratranci, které Tereza zahlédla sotva podruhé v životě. Radek Bednář, její muž, zaujal místo po matčině boku a rozdával jí oddaný úsměv, jaký si schovával výhradně pro chvíle strávené pod rodičovskou střechou.
— S Radkem jsme o tom dlouho mluvili, — pokračovala Libuše dojatě a přejížděla pohledem po hostech. — A shodli jsme se, že mladí lidé nemají co dělat v panelákové kleci. Skutečná rodina patří na vlastní půdu. Pospolu. V souladu! A proto… — dramaticky se odmlčela, — začínáme stavět naše Rodové hnízdo!
Místností se rozlehl potlesk. Zuzana Martinecová nadšeně vykřikla „Hurá!“. Tereze zaskočilo sousto aspiku a musela polknout s námahou. Pomalu otočila hlavu k manželovi. Radek se však vyhýbal jejímu pohledu a s neobyčejným soustředěním zkoumal vzor na ubrusu, jako by na něm záviselo všechno.