Když potlesk utichl a v místnosti zůstalo jen napjaté šumění dechu, Tereza se konečně odhodlala promluvit.
„Mami… o jakém hnízdě to vlastně mluvíte?“ ozvala se tiše, sotva slyšitelně. „Vždyť jsme sotva dokončili rekonstrukci mého bytu.“
„Ale prosím tě, nebuď směšná s nějakou rekonstrukcí,“ mávla Libuše Pospíšilová rukou, jako by zaháněla otravný hmyz. „Co jste tam udělali? Vyměnili tapety a natřeli dveře? To přece není žádný životní projekt. Tady jde o budoucnost rodu! O něco, co po nás zůstane.“ Nadšeně se předklonila. „Našla jsem nádherný pozemek mezi borovicemi, čistý vzduch, klid. A hotový návrh domu už máme. Tři podlaží! Pro nás s tatínkem malý bytík, pro vás velkorysý prostor… A až přijdou děti, budou mít kde vyrůstat.“
Tereze přeběhl po zádech nepříjemný mráz. „A z čeho se to zaplatí?“ zeptala se opatrně. „Pozemek, stavba… to jsou přece obrovské peníze.“
Libuše se usmála tak široce, až se jí oči téměř ztratily v záhybech tváře. „Právě tady je ten chytrý tah. Radek ti to vysvětlí.“
Radek Bednář konečně zvedl hlavu. V jeho pohledu se mísila nervozita s tvrdohlavou odhodlaností. „Terko… trochu jsme to počítali,“ začal váhavě. „Máma má něco našetřeno, to by pokrylo základy. Táta prodá garáž… A zbytek… přišlo nám rozumné prodat tvůj byt.“
Nad stolem se rozprostřelo tíživé ticho. Tereza slyšela už jen hlasité tikání starých nástěnných hodin, které neúprosně odměřovaly čas.