Tikot hodin se jí zarýval do uší jako neúprosný odpočet k výbuchu.
„Prodat můj byt?“ zopakovala ochraptěle. Měla pocit, že se místnost vzdaluje a obrysy nábytku se rozpíjejí. „Ten byt po babičce? Vždyť jsem ho získala dávno před svatbou…“
Libuše Pospíšilová si nespokojeně povzdechla a zkřivila rty. „Proč hned takové dělení na moje a tvoje?“ napomenula ji. „Jste manželé, ne dva spolubydlící. V manželství má být všechno společné. A upřímně, k čemu vám je ta malá dvoupokojová krabička v zaprášeném centru? Tam se nedá ani nadechnout. Tady budete mít zahradu, čistý vzduch, vlastní zeleninu pod okny. A hlavně rodinu nablízku. Pomůžeme vám, kdykoli bude potřeba. Až přijdou děti, postarám se o ně.“
„O hlídání jsem vás nikdy nežádala. A děti zatím ani nejsou na světě,“ odpověděla Tereza Kovářová klidně, ale každé slovo znělo tvrdě. „Stěhování za město jsme přece neplánovali. Radku, mluvili jsme o tom. Víš, jak moc mám ráda naši čtvrť. Do práce to mám pár minut pěšky.“
„Zaměstnání se dá změnit,“ skočil jí do řeči Radek Bednář, v hlase už patrné podráždění. „Nebo můžeš pracovat z domova, dnes je to běžné. Terko, nevidíš všechny souvislosti. Tohle je příležitost začít jinak, uniknout z městského kolotoče. Máma má pravdu – bude to velký dům, s krbem, dokonce i se saunou…“
Tereza se na chvíli odmlčela, pak zvedla oči přímo k Libuši. „A celý ten dům bude psaný na vás?“ zeptala se tiše, ale naprosto přímo.