Libuše Pospíšilová ani nemrkla, jako by šlo o naprostou samozřejmost.
„Samozřejmě, drahá,“ odpověděla klidně. „Pozemek patří mně, zdědila jsem ho po dědečkovi. Teď jen dokončuji oficiální převod do osobního vlastnictví. Proč bychom to komplikovali nějakými podíly? Jen bychom zbytečně vyhazovali peníze za notáře. Všechno přece zůstane v rodině. Dělám to pro vás.“
Tereza se pomalu zvedla od stolu. Kolena se jí lehce chvěla, ale uvnitř už cítila jiný druh energie – prudkou směs vzteku a odhodlání. Byl to ten instinkt, který se probouzí, když je člověk zahnaný do kouta. Tentokrát však nešlo o nikoho jiného. Musela ochránit sama sebe.
„Tak si to vyjasněme hned,“ pronesla pevným hlasem přes narůstající šum v místnosti. „Ať si nikdo nedělá plané naděje. Můj byt se prodávat nebude. Ani kvůli vašemu vysněnému rodinnému hnízdu, ani kvůli vile s krbem a saunou, ani kdybyste stavěli raketu na Měsíc. Je to můj majetek a moje jistota do budoucna. Rozhodně ho nevyměním za postel někde v domě, který ponese vaše jméno.“
„Terezo!“ vyskočil Radek Bednář tak prudce, až převrhl sklenku. Červené víno se rozlilo po bílém ubruse a vytvořilo skvrnu připomínající krev. „Jak můžeš mluvit takhle před mámou?“
„A jak si tvoje matka může dovolit nakládat s mým bytem, aniž by se mě vůbec zeptala?“ odsekla bez zaváhání.