— Minulý rok tu spořádali deset kilo krkovice a po jejich odjezdu zůstaly jen hromádky nedopalků a ulepená veranda, — kývla jsem směrem k plotu, který si už dávno říkal o nový nátěr. — Tentokrát to takhle nepůjde.
— Pozvání platí. Ale za jiných podmínek.
Vytáhla jsem mobil, otevřela skupinu „Rodina“ a napsala zprávu:
„V sobotu vás čekám na chalupě. Program: pracovní dopoledne. Nejdřív natřeme plot (nářadí mám), potom grilování (maso zajišťuji). Kdo přiloží ruku k dílu, ten se nají. Start v deset.“
Odpovědi naskakovaly téměř okamžitě.
Šárka Horáková: „Lucie Zemanová, ty ses zbláznila? Mám vyhřezlou ploténku!“
Přemysl Fiala: „My jsme si chtěli odpočinout, ne makat jak na brigádě.“
Lenka Moravecová: „Stanislave Vacku, je tvoje žena v pořádku?“
Manžel se jen ušklíbl a do chatu připsal:
„Souhlasím s ní. Jestli chcete steak, vezměte do ruky štětec.“
Mobil jsem otočila displejem dolů. Je mi pětapadesát a až teď mi došlo, že host je ten, kdo si váží cizího domova. Ostatní jsou jen kolemjdoucí, kteří se na chvíli zastaví u cizího stolu.
Čtyři porce
V pátek jsem se stavila u řezníka kousek od nádraží. Dobroslav Planý, statný chlap v bílé zástěře, už sahal po obrovském kusu vepřového — přesně po tom, který jsem obvykle kupovala pro celý houf příbuzných.
„Ne, Dobroslave. Dnes to bude jinak. Prosím hovězí. Čtyři pěkné steaky.“
Zůstal stát s rukou napůl ve vzduchu. „Čtyři? Vždyť jsi brávala maso po kilech… Děje se něco?“
Usmála jsem se. „Ano. Budu vařit jen pro ty, kdo si to zaslouží.“
Beze slova odvážil čtyři prorostlé plátky mramorovaného hovězího. Zaplatila jsem dva tisíce korun a odcházela jen s lehkou taškou místo obvyklých přetékajících nákupů. Ta lehkost nebyla jen v rukou — jako by se mi ulevilo i někde uvnitř.
Pracovní sobota ve třech
V deset dopoledne už slunce pálilo do temene hlavy. U plotu jsme stáli jen my dva se Stanislavem Vackem a vedle nás dvě plechovky pistáciově zelené barvy.
„Vsadím se o stovku, že nikdo nepřijede,“ zamručel, když míchal barvu dřevěnou tyčí.
Kolem půl jedenácté se před bránou ozvalo zabrzdění staré škodovky. Z auta vyskočil Kryštof Červený, můj třiadvacetiletý synovec. Džíny měl rozedrané na kolenou — těžko říct, jestli je to móda, nebo důkaz reality.
„Teto Lucie! Ahoj!“ zamával nadšeně. „Jdu do čehokoli, když pak bude něco na zub. Kde je náčiní?“
Beze slova jsem mu podala váleček.
Práce nám šla od ruky. Kryštof se pustil do horních latí, já natírala střední část a Stanislav pečlivě přetíral spodní prkna, aby nový nátěr držel od země až po špičky plaňek.