Vzduch kolem nás byl nasáklý vůní fermeže a rozpáleného dřeva. Kryštof vyprávěl historky z kolejí, jednu absurdnější než druhou, Stanislav Vacek ho dobíral a já se smála tak upřímně, až mě bolely tváře.
Nikdo si nestěžoval na vedro, nikdo nežadonil o pití, nikdo si neodfukoval, že už nemůže. Prostě jsme dělali, co bylo potřeba.
Když se ručičky hodin přehouply přes druhou, plot zářil novým zeleným nátěrem. Dlaně jsme měli pocákané barvou, záda protestovala, ale uvnitř mě hřál zvláštní klid a radost.
„Hotovo, pánové. Mazejte si umýt ruce,“ zavelela jsem s úsměvem.
Oběd, který si člověk zaslouží
V grilu už zůstávaly jen šedivé uhlíky. Na rošt jsem položila maso — žádné naložené plátky v octové lázni, jak to má část rodiny ve zvyku, ale poctivé steaky. Jen hrubá sůl a čerstvě drcený pepř.
Kryštof nakrájel rajčata a okurky na velké kusy, tak jak se to dělá na venkově. Na stole čekal orosený džbán s vodou.
Jakmile se maso dotklo talířů a zasyčelo, Kryštof ukrojil první sousto, pomalu ho rozžvýkal a teatrálně zavřel oči.
„Teto Lucie… tohle je vůbec dovolené?“ vydechl obdivně.
Jedli jsme bez řečí. Ozývalo se jen cinkání příborů. Nikdo nikam nespěchal, každé sousto jsme si vychutnávali. Čtyři steaky stály víc než plný lavor bůčku, ale ten rozdíl v chuti i náladě byl propastný.
Žádný shon. Žádné odbíhání k telefonu. Žádné probírání drbů.
Kryštof dojedl jako poslední, vytřel talíř kouskem chleba a spokojeně se opřel.
„Díky. Připadám si, jako bychom na chvíli zmizeli z reality,“ řekl tiše.
Nádobí jsme uklidili společně. Gril vyhasl docela. Odpoledne se přehouplo do podvečera, stíny jabloní se prodlužovaly a lehce se kladly do trávy.
Velkolepý příjezd
Krátce po šesté se před bránou ozval rachot motorů. Přijely hned dva naleštěné vozy, kola zvířila oblak prachu.
Dveře bouchly téměř současně. Jako první vystoupila Šárka Horáková s manželem, za nimi Přemysl Fiala s rodinou a nakonec Lenka Moravecová se svým dospívajícím synem, který ani nezvedl oči od mobilu.
Všichni jako ze škatulky — čistí, vyžehlení, připravení na návštěvu. Šárka v oslnivě bílých kalhotách, Přemysl v nové značkové košili. Ruce prázdné. Ani koláč, ani láhev vína, ani meloun.
Šárka přejela pohledem dvůr a spatřila nás na verandě. Rozzářila se.
„Tak jsme tady! Hostitelé, doufám, že máte prostřeno! V koloně jsme stáli snad věčnost, máme hlad jak vlci!“
„A kde je kouř?“ rozhlížel se Přemysl. „No jo, gril už stojí připravený!“
Zůstala jsem opřená o zábradlí schodů.
„Dnes už žádný kouř nebude. Oběd máme za sebou.“
Nastalo ticho, které by se dalo krájet. Šárka zůstala stát s jednou nohou na prvním schodu.
„Jak to myslíš — máte za sebou? A co my?“
Podívala jsem se na ně klidně.
„Dorazili jste ve chvíli, kdy už bylo všechno hotové.“