„Domluva přece zněla jasně,“ pokračovala jsem klidně. „V deset ráno začneme natírat, pak bude oběd. Teď je šest večer. Plot je hotový a maso dávno snědené.“
Přemysl Fiala vykročil ke mně, jako by chtěl situaci převzít do svých rukou.
„Lucie, to snad nemyslíš vážně? Cestovali jsme sem skoro dvě hodiny! Počítali jsme s tím, že přijedeme a bude prostřeno.“
„Prostřeno bylo,“ odpověděla jsem bez zvýšení hlasu. „Pro ty, kteří se zapojili. V chatu to stálo naprosto jasně.“
„Ale my jsme přece rodina, přijeli jsme na návštěvu!“ ozvala se jeho žena.
„Návštěva dorazí tehdy, když je očekávaná,“ opáčila jsem. „Vy jste přijeli jen s vidinou oběda na cizí účet.“
Ukázala jsem směrem k rohu terasy, kde stála plechovka s nedopotřebovanou barvou.
„Štětce jsou ještě tam. Pokud chcete, můžete si je vzít a dokončit, co zbývá. Jen vás upozorňuji, že v lednici už opravdu nic není – jen světlo a prázdné police.“
Rozhostilo se napjaté ticho. Od sousedů se ozýval štěkot psa a syn Lenky Moravecové bez zájmu přejížděl prstem po displeji tabletu.
Jako první promluvila právě Lenka. „Lucie, ty ses zbláznila? Jsou tu děti! Trmácíme se sem dvě hodiny a ty nám ani nenabídneš jídlo?“
Kývla jsem hlavou k prašné cestě za plotem. „Obchod je asi pět kilometrů odsud. Má červenou střechu, nemůžete ho minout. Uhlí ještě žhne, takže si kupte buřty a klidně si je opečte. Špejle vám půjčím.“
„Buřty?“ Šárka Horáková se zatvářila, jako bych jí doporučila okusovat kůru ze stromu. „Jeli jsme sem na pořádný špíz! Vždycky děláš krkovičku.“
„Dělala jsem ji i dnes,“ přikývla jsem. „Ale pro ty, kdo tu od rána makali, ne pro publikum.“
Založila jsem si ruce na prsou a pohlédla na prázdný stůl, kde vítr nadzvedával roh ubrusu.
„Četli jste zprávy? Psala jsem tam jasně: nejdřív práce, potom jídlo. Vzal z vás někdo do ruky štětec?“
Přemysl se znovu napřímil a nasadil tón samozvané autority. „Lucie, nech toho divadla. Nedělej scénu před ostatními. Vytáhni aspoň salám, sýr, zeleninu… něco se najde. Najíme se a pojedeme.“
Stanislav Vacek, který dosud mlčky postával opřený o zábradlí, se narovnal. „Opravdu není co vytahovat. Nakoupili jsme přesně pro tři – pro Kryštofa, pro mě a pro Lucii.“
„To si snad děláte legraci!“ vykřikla Šárka a hlas jí přeskočil do ječivého tónu. „Takhle se hosté nepřijímají! To je vrchol nevychovanosti!“
Zhluboka jsem se nadechla. Samozřejmě.
„Host je ten, kdo si váží lidí, k nimž přijíždí,“ řekla jsem tiše. „Vy jste přijeli jako zákazníci – bez ochoty pomoct, ale s chutí a nároky.“
Minulý rok jsem strávila dva dny tím, že jsem po jejich odjezdu uklízela hromady nádobí a odpadků, které tu po sobě bez mrknutí oka nechali.