Kryštof Červený, který dosud seděl na schodech u verandy, se náhle zvedl. Působil nejistě, přešlapoval z nohy na nohu, ale pohled měl pevný a odhodlaný.
„Strýčku Přemysle, teto Šárko… no tak, vždyť je to jasné.“
Natáhl před sebe ruce. Dlaně měl celé zapatlané zelenou barvou, která se mu ani po opakovaném mytí nepodařila úplně odstranit.
„Od deseti ráno makáme. Celý plot jsme natírali štětkou. A vy přijedete, když je hotovo, a čekáte servis. To přece není fér.“
Přemysl Fiala se na něj podíval, jako by ho zradil vlastní krev.
„Tak ty taky?“ odsekl. „Sotva ti oschlo mlíko na bradě a už budeš poučovat starší?“
„Kryštof má pravdu,“ vstoupil do toho rázně Stanislav Vacek. „Jestli máte hlad, zajeďte si do obchodu. Nebo domů. My jsme si dnešek vyhradili na klid.“
Příbuzní ještě několik minut postávali u aut. Tlumeně si cosi šeptali, pak zas mluvili nahlas, aby bylo slyšet jejich rozhořčení. Dveře bouchaly o poznání silněji, než bylo nutné, a pohledy, které k nám vysílali, by dokázaly řezat sklo.
Šárka Horáková nakonec stáhla okénko a zavolala z auta: „Tak tohle si pamatujte! Už mě tady neuvidíte!“
„Prosím tě… Jeď,“ utrousil někdo z nich.
Motory zaburácely, kola rozvířila prach a auta zmizela za zatáčkou. Na cestě po nich zůstal jen oblak písku, který se pomalu snášel zpět k zemi.
Zůstali jsme stát v tichu. Slunce se sklánělo k obzoru a jeho paprsky hladily čerstvě natřený plot, jenž se v podvečerním světle leskl do teplého zlata. Vzduch byl najednou lehký a průzračný, jako by z něj někdo odfiltroval napětí.
„Tak jsou uražení,“ zamumlal Kryštof.
Položila jsem mu dlaň na rameno. „To přežijí. My taky. A aspoň máme hotový plot a klid v hlavě.“
Usmál se. „A ty steaky stály za to.“
Později jsme si na verandě zalili čaj. Směs máty a rybízového listí voněla jemně a konejšivě. Kolem panoval klid – nikdo nechtěl zesilovat hudbu, nikdo nerozebíral politiku ani mi nevysvětloval, jak se správně nakládají okurky.
Zadívala jsem se na prázdnou silnici a pocítila zvláštní úlevu, která se mi rozlila po těle.
Na stole náhle zavibroval telefon. Zpráva od Šárky: „Aspoň dětem jste mohli udělat svačinu… Bůh vám to spočítá.“
Neodpověděla jsem. Konverzaci jsem smazala a mobil otočila displejem dolů.
Někdy stačí jediné – nepustit přes práh ty, kdo si domova neváží. Teprve pak člověk skutečně ucítí, že je doma. A věřte mi, v takovém tichu chutná i obyčejný čaj výjimečně dobře.