„S Terezou Tomášekovou plánujeme svatbu. A chtěli bychom ji uspořádat u tebe doma.“
Sedím v kanceláři notáře a v hlavě mi hučí. Říkám si, jestli jsem se nepřeslechla. Opravdu to Radim Bílý právě vyslovil, nebo si ze mě dělá krutou legraci?
„No… zatím je ten dům ještě psaný na tebe, Pavlo Moravecová,“ dodá klidně. „Ale oba víme, že po rozvodu se stejně prodá a rozdělí. A Tereza si odjakživa přeje svatbu venku. Se stanem, hudbou, zahradou… Ten pozemek je přece obrovský.“
Notářka, sympatická paní s brýlemi na šňůrce, si nás měří pohledem, zjevně jí nic neuniká.
„Nechám vás tu o samotě,“ navrhne taktně. „Dáte si kávu nebo čaj?“
„Děkuji, nic nechci,“ odpovím, zasunu dokumenty zpět do desek a čekám, až se za ní zavřou dveře.
Pak se k němu otočím.
„Takže mi chceš říct, že si hodláš vzít tu svou… jak že se jmenuje… Terezu Tomášekovou v domě, který jsme budovali dvacet let?“
„Pavlo, nedramatizuj to.“
„Nedramatizuj? A co mám podle tebe dělat? Skákat nadšením?“
„Jsme přece dospělí lidi. Rozvod je otázka pár týdnů. Nechci nic navíc, jen to, co mi náleží.“
„Výborně. A termín veselky?“
„Konec května.“
„To je rychlost. A když se to protáhne?“
„Proč by mělo? Podepíšeme papíry, soud to schválí a hotovo.“
Zhluboka se nadechnu. „Vyřiď své Tereze, že nejdřív mě musí přesvědčit, abych se s tebou rozvedla. A teprve potom může objednávat stan.“
Vyjdu na chodbu. Notářka tam usrkává kávu.
„Tak co, máte podepsáno?“ zeptá se.
„Nemáme. A ani mít nebudeme. Na shledanou.“
Venku prší. Sednu do svého starého auta a podívám se na telefon. Tři zmeškané hovory od Zuzany Vacekové.
„Tak co? Je to vyřízené?“ spustí hned, jak to zvednu.
„Kdepak. Víš, s čím na mě ten můj vyrukoval?“
„Netušim. S čím?“
„Chce mít svatbu s Terezou u nás na zahradě. Prý když se dům stejně bude dělit.“
„To snad ne! Přijeď ke mně, dáme si čaj.“
„Ne, musím domů. Potřebuju projít nějaké papíry.“
Doma je ticho. Vít Moudrý je na posledním ročníku medicíny, většinou tráví čas na koleji. Na lednici visí magnetky ze všech možných zemí, odkud je přivezl. A vedle nich stará fotografie: já, Radim a malý Vít stojíme před betonovými základy našeho budoucího domu.
V ložnici vytáhnu ze skříně krabici s nápisem „Doklady k domu“. Moje písmo. Uvnitř je všechno – kupní smlouva na maminčin byt, potvrzení o hypotéce, účtenky za materiál.
Máma zemřela před dvaceti lety. Nechala mi třípokojový byt v centru Brna. Týden jsem probrečela – po odchodu táty jsme žily jen spolu. Tehdy přišel Radim s nápadem: byt prodáme a postavíme si dům. Vít bude mít prostor, zahradu, čerstvý vzduch.
Sedm set tisíc korun tehdy znamenalo jmění. Stačilo to na základ a první splátku. Pak přišly těžké časy. Radima propustili z práce. Půl roku byl doma a „hledal se“. Já makala v lékárně za tři.
Nakonec si sice nějaké místo našel, ale tím naše trápení zdaleka neskončilo.