Nakonec si sice nějaké místo našel, jenže peněz bylo pořád zoufale málo. Nestačilo to ani na splátky, ani na běžný provoz domu. Vzala jsem si tedy další úvazek, o víkendech jsem sloužila pohotovosti. Radim mě poplácal po rameni a s úsměvem říkal: „Ty jsi šikovná, Pavlo. Ty to zvládneš.“
Zvládla jsem. Dům jsme dokončili, zahradu osázeli. Každý stromek jsem vybírala osobně, objížděla zahradnictví a přemýšlela, kam který přijde. Pod okna jsem nechala vysadit patnáct šeříků. Radim bručel, že je to zbytečné plýtvání místem. Prý jsem tam měla dát brambory. Já chtěla krásu, on užitek.
Jedno odpoledne mi zazvonil telefon. Neznámé číslo.
„Paní Pavlo Moravecová? Tady Renata Čermáková, advokátka. Kontakt na vás mi dala vaše známá Zuzana Vaceková. Stručně mě seznámila s vaší situací. Mohla bych vám být nápomocná?“
„A s čím konkrétně?“ zeptala jsem se unaveně. „Manžel chce dům rozpůlit.“
„To ještě není jisté. Počáteční vklad šel z vašich vlastních prostředků? Z dědictví?“
„Prodala jsem byt po mamince.“
„Výborně. Máte k tomu veškeré podklady?“
„Schovávám úplně všechno.“
„A hypotéka?“
„Zbývají poslední tři splátky.“
„To je pro nás dobrá zpráva. Dokud je na nemovitosti zástava, nedá se jen tak rozdělit. Mohly bychom se sejít zítra?“
Večer se ozval Radim.
„Pavlo, proč to hrotíš? Pojďme se domluvit normálně.“
„Normálně? Myslíš tak, že si s Terezou Tomášekovou naplánujete svatbu v mé zahradě?“
„Co s tím má společného zahrada? Dům je přece náš.“
„Náš? Kdo splácel úvěr, když jsi byl bez práce? Kdo zaplatil rekonstrukci před pěti lety?“
Chvíli mlčel. „Dobře. Nechám ti víc než půlku. Šedesát procent stačí?“
„Nestačí. Uvidíme se u soudu.“
Druhý den jsem seděla v kanceláři Renaty Čermákové. Byla to energická žena kolem pětapadesáti, krátké vlasy, pronikavý pohled.
„Shrňme si to,“ začala. „Nemovitost pořízená za manželství, ale akontace z vašeho dědictví. Většina splátek šla z vašeho účtu?“
Přikývla jsem. „Radim byl často bez zaměstnání.“
„A ta rekonstrukce?“
„Čtyři sta padesát tisíc. Všechno z mých úspor.“
Spokojeně se usmála. „Budeme žádat, aby byl dům uznán jako váš výlučný majetek. Minimálně dvě třetiny jsou reálné. A hlavně získáme čas – znalecké posudky, vyžádání bankovních výpisů… tři až čtyři měsíce jistě.“
„Takže v květnu žádná svatba?“ vydechla jsem.
„To sotva.“
První jednání stanovili na konec dubna. V soudní budově jsem si sedla na lavici a čekala. Za chvíli dorazil Radim – a s ním Tereza. Mladá, sotva třicetiletá, v přiléhavých červených šatech a na jehlových podpatcích. Takové ženy vídám v lékárně při nočních službách – sebevědomé, ale prázdné.
„Dobrý den,“ utrousil Radim bez očního kontaktu.
Tereza se mu demonstrativně zavěsila do paže a prošla kolem mě. Podpatky klapaly po chodbě tak hlasitě, až se zvuk odrážel od stěn.
V síni usedla soudkyně, unavená žena s brýlemi na špičce nosu, a začala listovat spisem.
„Žalobce žádá o rozvod a rovnoměrné rozdělení majetku,“ pronesla formálně. „Stanovisko žalované?“
Zvedla jsem se. „S rozvodem souhlasím, vaše ctihodnosti. K majetkovému vypořádání však podáváme vzájemný návrh.“