V červnu proběhlo poslední stání. Rozsudek zněl jasně: tři čtvrtiny domu připadly mně. Radimu Bílému soud nabídl dvě možnosti – buď mi vyplatí můj podíl, nebo se nemovitost prodá a částka se rozdělí podle rozhodnutí.
Před budovou soudu se Tereza Tomášeková ani neohlédla. Neřekla mu jediné slovo, nastoupila do taxíku a odjela, jako by tím jedním pohybem chtěla odstřihnout celou minulost.
O týden později mi zazvonil telefon.
„Pavlo, mohl bych s tebou mluvit?“ ozval se Radim.
„O co jde?“
„Tereza mě nechala. Prý jsem k ničemu. Že se mnou budoucnost nevidí.“
Mlčela jsem.
„Nešlo by to mezi námi zkusit znovu? Udělal jsem chybu. Zamotal jsem se… víš přece, že to tak nemělo být.“
„Radime,“ přerušila jsem ho klidně, „ty jsi chtěl nový začátek. Tak si ho najdi. Ale beze mě. Já už se zpátky nevracím.“
V červenci jsem poslala poslední splátku hypotéky. Když z účtu odešla závěrečná částka, cítila jsem zvláštní lehkost. Dům byl definitivně jen můj. Bez hvězdiček, bez podmínek.
Na konci měsíce přišel Vít Moudrý domů s dívkou.
„Mami, tohle je Lenka. Chodíme spolu do ročníku.“
Byla nenápadná, zdvořilá, s tichým úsměvem. U večeře se rozpovídala.
„Vít o vás hodně mluvil,“ řekla. „Jak jste bojovala o dům.“
„Spíš mě okolnosti dotlačily,“ mávla jsem rukou.
„Moji maminku táta opustil taky. Vychovala nás pět sama. Vím, že žena vydrží víc, než si myslí.“
Když pak mladí odešli na procházku, zamířila jsem do zahrady. Posadila jsem se do altánu, který jsem kdysi zaplatila ze svých úspor. Radim tehdy tvrdil, že je to zbytečnost, že na posedávání není čas. Teď tu bylo ticho a klid.
Mobil zavibroval. Zpráva od Zuzany Vacekové: „Tak co, paní domácí? Kdy slavíš?“
Odepsala jsem: „Jaké slavíš? Bydlím tu dvacet let. Jen je to konečně opravdu moje.“
Zdálo se, že všechno zapadlo na své místo. Jenže klid netrval dlouho.
Srpen rozkvetl jako z katalogu. Růže plné květů, větve jabloní se prohýbaly pod úrodou. Rozhodla jsem se vzít si dovolenou – první po pěti letech.
Jedno ráno zazvonil zvonek u branky. Před domem stála žena kolem padesátky.
„Jmenuji se Dana Martinecová. Jsem Terezina matka.“
Pozvala jsem ji dál.
„Nevím, jak to říct,“ začala nejistě. „Tereza odjela do Brna. Je v sedmém měsíci. Čeká dítě. A váš bývalý… zmizel. Nezvedá telefon. Slyšela jsem, že začal pít a bydlí někde v podnájmu.“
Zůstala jsem stát beze slova.
„Napadlo mě, že byste na něj mohla mít vliv. Přece jen jste spolu žili tolik let.“
„Já?“ vydechla jsem. „Co bych asi tak zmohla?“
„Promluvte s ním. To dítě je jeho.“
„Je mi vaší dcery líto,“ odpověděla jsem tiše. „Ale jestli utíká před těhotnou snoubenkou, proč by poslouchal mě? Dvacet let jsem byla jeho žena a stejně jsem z něj odpovědnost nevymámila.“
„Aspoň to zkuste. Tereza je bez práce, brzy nastoupí na mateřskou…“
Podala jsem jí vizitku. „Tady má kontakt na jeho právníka. Ať si zažádá o alimenty soudní cestou. To je jediné, co má smysl.“
Odešla zlomená. Já zůstala u branky a přemýšlela. Tolik toužil po „druhém pokusu“. A kam ho to dovedlo? Opustil rodinu, domov… a teď utíká i před vlastním dítětem.
Já stála ve své zahradě. Ve svém domě, který jsem ubránila.
Kdysi jsem si v návalu vzteku řekla: „Já jim ještě ukážu.“
Ukázala jsem.
Jen někdy přemýšlím, jestli vítězství chutná přesně tak, jak jsem si představovala.