Byl večer. Radim Kratochvíl se vracel z práce a sotva za sebou zavřel dveře bytu, všiml si na věšáku cizího kabátu, který už dobře znal. Nemusel dlouho hádat — Šárka Doležalová je zase u nich. Tiše si povzdechl a zamířil dál do bytu.
Z kuchyně k němu doléhal tlumený rozhovor.
„Copak tu tak potichu kujete pikle?“ otevřel dveře Radim a nahlédl dovnitř.
Návštěva sklopila pohled k zemi a tiše ho pozdravila.
„Víš přece, že Šárčin syn je vážně nemocný. Říkala jsem ti to,“ začala Irena Planýová napjatým hlasem. „Jeho stav se zhoršil. Lékaři doporučili operaci v Německu. Jenže je to strašně drahé a Šárka takové peníze nemá.“
„Je mi jí líto,“ odpověděl Radim chladněji, než možná zamýšlel. „Ale proč to řešíme my? My přece taky nemáme nazbyt.“ Už se chtěl otočit a odejít, když ho manželka zadržela.
„Jak nemáme?“ vyhrkla a oči se jí rozšířily. „Slyšíš mě? Ta operace musí proběhnout co nejdřív, jinak může být pozdě!“
„Počkej chvíli,“ mávl rukou. „Uklidni se. Pojďme si sednout a vysvětli mi to pořádně. Takhle si tu šeptáte jako spiklenci.“
Přesunuli se do obýváku a usedli na pohovku. Irena začala podrobně popisovat situaci své přítelkyně.
Šárka mezitím mlčela a upřeně hleděla na drobnou skvrnu na podlaze. Byla vyčerpaná. Tolikrát už musela prosit, vysvětlovat, poníženě čekat na odpovědi. Naučila se polykat slzy, protože věděla, že pláčem synovi nepomůže.
Nedávno se od Ireny nechtěně dozvěděla, že Radim si šetří na nové auto. Ta částka pro ni představovala poslední naději. Neměla už kam jinam jít.
Srdce jí svíralo pomyšlení na pětiletého Tadeáše Marka, kterého nechala doma u své maminky. Představovala si, jak se vrátí a on z jejího výrazu okamžitě vyčte, že se zase nic nezměnilo. Nemocné děti dospívají příliš rychle. Bylo nesnesitelné dívat se, jak její jediný syn dýchá s pomocí kyslíkové hadičky zavedené do nosu.
Z myšlenek ji vytrhl Radimův hlas.
„Existují přece různé nadace,“ uvažoval věcně. „Obraťte se na ně.“
„Ano, existují,“ přikývla Šárka unaveně. „Jenže to není tak jednoduché. Mají dlouhé pořadníky, chtějí spoustu dokumentů, všechno prověřují. A my už nemáme čas čekat.“ Její hlas zněl téměř bez života.
Radim si povzdechl. To mu bylo jasné.
„Radime, peníze přece máme,“ obrátila se k němu Irena s nadějí. Bylo zřejmé, že čeká, až udělá velkorysé gesto.
„Tři roky jsme nebyli na dovolené u moře,“ namítl překvapeně. „Nic jsme si nedopřáli. Šetřil jsem na auto, chtěl jsem ho koupit bez půjčky.“ Pak se podíval na Šárku. „Promiň, ale nejsem připravený dát ty peníze někomu jinému. I kdyby šlo o léčbu nemocného dítěte… dítěte, které mi není vlastní. Má přece otce.“
Dobře věděl, že otec Tadeáše zmizel hned, jakmile se objevily první zdravotní komplikace.
„Navíc by to stejně nestačilo,“ dodal tiše, jako by hledal další argument.
„Chybí už jen šest set tisíc korun. Zbytek jsme dali dohromady,“ vstoupila mu do řeči Šárka. „Radime, nedokážeš si představit, jaké to je dívat se na vlastní dítě a vědět, že pomalu umírá.“
Sevřela rty, aby potlačila další slova, která se jí drala na jazyk, a v místnosti se rozhostilo tíživé ticho, v němž bylo cítit, že tohle rozhodnutí nikdo z nich neunese lehce.