Šárka si zakryla tvář dlaněmi a rozplakala se naplno. Ramena se jí třásla a zadržované vzlyky konečně prorazily ven.
„Dobře,“ vydechl Radim Kratochvíl po chvíli, snaže se uvolnit dusnou atmosféru, „řekněme, že vám ty peníze dám. Kdo mi ale zaručí, že to Tadeášovi Markovi skutečně zachrání život?“
Sám věděl, jak prázdně ta otázka zní. Nikdo na světě mu takovou jistotu dát nemohl. A přesto nedokázal vyslovit jednoznačné ne.
„Nikdo ti nic nezaručí,“ odpověděla Šárka Doležalová a podívala se mu přímo do očí. „Ale jestli existuje byť jen nepatrná naděje, klidně jedna z tisíce, budu se jí držet. Každý den nám ale tu šanci ubírá. Klinika v Německu už nás očekává.“
„Nedívej se na mě, jako bych byl nějaký netvor,“ zavrtěl hlavou Radim. „Zkus pochopit i mě. Můžete spustit další kampaň, dát příběh do televize, sdílet ho na sociálních sítích. Lidé přispějí, během pár dní máte částku pohromadě.“
„To všechno jsme už udělali,“ zašeptala zlomeně Šárka. Slova z ní vycházela těžko, jak jí v hrdle překážel pláč. „Jenže můj syn žádné další dny nemá. Chápeš? Nemá.“
Zvedla se z pohovky a sáhla po kabelce. „Raději půjdu,“ mávla rukou, jako by chtěla setřít celou situaci.
„Šárko, počkej!“ zavolala za ní Irena Planýová a vyběhla za kamarádkou. Než zmizela ze dveří, střelila po manželovi pohledem plným výčitek.
Radim zůstal stát uprostřed obýváku a zamračil se. O víkendu měl v plánu zajít do autosalonu a konečně si objednat vysněnou Toyotu. Už se viděl, jak usedá za volant, cítí vůni nové kůže a s uspokojením otáčí klíčkem v zapalování. Motor by předením odpověděl a on by hrdě přijel do práce.
Teď se mu však do těch představ mísil nepříjemný pocit, že právě odmítl pomoc tam, kde šlo o život.
Irena se vrátila do bytu, prošla kolem něj bez jediného slova a zamířila do ložnice. „Netušila jsem, že dokážeš být tak bezcitný,“ utrousila chladně, než za sebou zavřela dveře.
„Ireno, přemýšlej rozumně!“ zvýšil hlas. „Bezcitný? Těch nemocných dětí jsou tisíce. Nemůžu přece zachraňovat všechny!“
„Kdybych měla pořádnou práci…“ namítla se slzami v očích. „Šárka je moje jediná blízká přítelkyně a její syn umírá. A kdybychom měli vlastní dítě? Kdyby onemocnělo? Opravdu je pro tebe auto důležitější než lidský život?“
Rozčilením zrudla a hlas se jí třásl.
„Nepřeháněj! Za to, jaký je svět, přece nemůžu!“ křikl Radim.
Dotkla se citlivého místa. Věděl, že část viny nese on. Irena podstoupila nespočet vyšetření a léčeb, ale lékaři už jim naději téměř nedávali.
Seznámili se ve čtvrtém ročníku vysoké školy a on se do ní zamiloval okamžitě. Jiná žena pro něj přestala existovat. Když mu tehdy oznámila, že čeká dítě, zářila štěstím. On však podlehl strachu. Byli studenti, bydleli v podnájmu a sotva vycházeli s penězi. Dlouhé týdny ji přesvědčoval, že potrat je rozumné řešení. Tvrdil, že děti mohou mít později, až se postaví na vlastní nohy.
Dnes mají vlastní byt i starší otcův Ford zaparkovaný před domem. Jenže dětský pokoj zůstal prázdný. A Radima začínalo tížit vědomí, že některá rozhodnutí se nedají vzít zpět.