Ta prázdnota ho pronásledovala čím dál víc. Nejhorší to bylo ve chvílích, kdy je přátelé zvali oslavit narození potomka. Nadšené přípitky, fotky miminek, dojatí otcové s kruhy pod očima po probdělých nocích – a přesto šťastní, naplnění. Všichni si stěžovali na křik a únavu, ale z jejich hlasů bylo cítit, že by neměnili.
Irena Planýová jednou doprovodila kamarádku ke dveřím, vrátila se a bez jediného pohledu na Radima prošla kolem něj do kuchyně. Její tvář byla tvrdá jako kámen. Po zbytek večera jen hlučně přerovnávala nádobí, až talíře cinkaly víc, než bylo nutné. Chovala se, jako by byl vzduch. Z každého pohybu čišelo tiché opovržení.
Radim Kratochvíl si byl bolestně vědom, že selhal. Tisíckrát si přiznal, že tehdy tlačil špatným směrem. Přesto se nedokázal vzdát úspor.
Televize běžela, ale obrazy na obrazovce k němu nepronikaly. Myšlenky se vracely k tomu samému: nemůže si jen tak koupit nové auto, jezdit v něm po městě a tvářit se spokojeně. „Když ne kvůli Ireně, tak kvůli Tadeášovi mě to stejně bude užírat,“ přemítal. „Jestli tedy ještě nějaké svědomí mám.“
Pokusil se s manželkou několikrát mluvit. Pokaždé narazil na zeď mlčení. Uzavřela se do sebe a jeho vysvětlování nepřijímala.
Hodiny se táhly nekonečně. V duchu střídal rozhodnutí – jednou si říkal, že nemůže zachraňovat celý svět, podruhé se sám odsuzoval za chlad a sobectví.
Nakonec, skoro jako by to dělal někdo jiný, vytáhl z peněženky kartu, na které ležely jejich naspořené peníze, a začal se oblékat.
Z kuchyně se nikdo neozval.
„Čert vem peníze. Starý vůz ještě nějakou dobu vydrží. A když ne, chodil jsem přece i pěšky. Proč musí člověk pořád něco volit?“ bručel si pod vousy, když usedal za volant svého obstarožního auta. Před očima mu přesto vyvstala představa lesklého interiéru nové Toyoty s koženými sedadly. Zaváhal. „Ženy to mají jednodušší. Kvůli dítěti obětují všechno. My chlapi přemýšlíme jinak,“ honilo se mu hlavou během cesty.
Dveře otevřela Šárčina matka. Vypadala vyčerpaně, oči měla zarudlé od pláče i nevyspání. Chvíli na něj zírala, než si ho zaostřeným pohledem spojila se jménem.
„Radim? Manžel Ireny?“ vyslovila nejistě.
Už v předsíni cítil tíhu bolesti, která se v bytě vznášela. Stisklo ho u srdce.
„Šárko, pojď sem. Máš návštěvu,“ zavolala žena slabě směrem do bytu a zůstala stát, jako by čekala na rozsudek.
„Kdo je tam?“ ozvalo se a v zápětí se objevila Šárka Doležalová. Když ho uviděla, strnula.
„Omlouvám se, že jdu tak pozdě,“ řekl tiše a podal jí kartu. „Tady je všechno, co na ní je.“ Z kapsy vytáhl lístek s číslem. „Tohle je PIN. Kdyby byl problém, zavolej. Pošlu víc.“
Nečekal na reakci. Otočil se a zamířil ke dveřím.
Cestou si nadával. Nechápal, jak mohl tak snadno odevzdat všechny své úspory.
„Moc děkuju, Radime!“ zavolala za ním Šárka, tentokrát s úlevou v hlase.
„Není zač,“ zamumlal, aniž by se otočil.
Když usedal zpět do auta, napadlo ho: „Co jsem vlastně čekal? Potlesk? Fanfáry?“ Přesto cítil zvláštní lehkost. Jako by z něj spadl těžký kámen.
Peníze byly pryč. Sen o novém voze se rozplynul. „Nevadí. Když tak budu chodit pěšky. A jestli se ta moje stará rachotina rozpadne, nějak to vyřeším. Hlavně aby to dítě dostalo šanci,“ pomyslel si a zadíval se před sebe do tmy silnice.