…bude v pořádku a čeká ho normální život,“ uklidňoval se v duchu. „Jsem přece mladý, zdravý, práce se nebojím. Našetřím znovu. A když bude nejhůř, vezmu si úvěr.“
Když odemkl byt, ovanulo ho ticho, které nebylo obvyklé. Žádná hudba, žádné cinknutí nádobí z kuchyně. Sevřelo se mu hrdlo. „Snad Irena neodešla?“ problesklo mu hlavou.
Ani si nesundal boty, prošel rovnou do obýváku a rozsvítil. Irena ležela na pohovce, zabalená do deky, otočená ke zdi.
„Ireno, promiň,“ vydechl a posadil se k ní. „My chlapi někdy působíme jako necitové kusy. Ale nejsem bez srdce. Ty peníze jsem Šárce dal.“
Rychle se k němu obrátila. „Opravdu?“ vyhrkla a objala ho kolem krku. „Já věděla, že to tak uděláš. Miluju tě.“
Políbila ho na tvář a v očích se jí leskly slzy.
Za tři dny Šárka s malým Tadeášem odletěli do Německa. Ještě před odjezdem volala Ireně. Hlas se jí třásl dojetím.
„Operaci stihli včas! Představ si, všechno dopadlo dobře. Tadeáš je mimo ohrožení,“ rozplakala se štěstím.
Ireně také zvlhly oči a s pýchou se podívala na Radima.
Podzimní plískanice vystřídal mrazivý prosinec. Jednoho rána se nic nedařilo. Auto odmítlo nastartovat a Radim musel jet do práce tramvají. Přijel pozdě a sotva dosedl ke stolu, zachytil chladný pohled nadřízeného. Den začal mizerně a tak i pokračoval.
Domů se vracel vyčerpaný a podrážděný. Už ve dveřích ho přivítala Irena, ale držela si odstup.
„Asi na mě něco leze, radši se ke mně nepřibližuj,“ popotáhla a zakryla si ústa.
Radim si odložil kabát a přezul se.
„Uvařím ti čaj a něco k jídlu,“ zmizela v kuchyni.
Seděli pak naproti sobě mlčky. On odstrčil prázdný talíř a napil se horkého čaje. Teplo mu postupně vracelo síly.
„Musím ti něco říct,“ začala Irena a sotva skrývala úsměv.
„Tak povídej, ať je to dneska komplet,“ zabručel unaveně a položil hrnek.
Byl napjatý jako struna, stačila maličkost a vybuchl by.
„Už to v sobě neudržím,“ zasmála se, zakryla si dlaněmi rozzářenou tvář a na okamžik ho nechala v napětí. „Čekáme miminko!“
Vyhrkla to jedním dechem a rozesmála se, když spatřila jeho výraz.
„Ty si neděláš legraci?“ vyskočil a vzal ji do náruče, posadil si ji na kolena.
Poprvé za celý den se skutečně usmál. Všechny drobné pohromy se rozplynuly.
V noci dlouho nemohl usnout. Ležel ve tmě, oči otevřené, zatímco Irena tiše oddychovala s hlavou na jeho rameni.
„Takže budeme rodiče,“ šeptal skoro nevěřícně. „Možná syn… nebo dcera. Hlavně ať je zdravé. Podívej se na mě — ještě se nenarodilo a já už mám strach. Co ze mě bude?“
Potichu se zasmál. Irena se ve spánku zavrtěla blíž.
„Spěte, moje lásky,“ zašeptal a políbil ji do vlasů.
Dobro, které člověk vyšle do světa, si k němu dřív nebo později najde cestu zpátky.