Karolína Martinecová stála u okna a bez hnutí sledovala, jak se těžké vločky snášejí k zemi a tiše přikrývají šedivý dvůr před domem. V kuchyni monotónně vrčela lednice, na sporáku pobublávala zelenina do bramborového salátu a všechno působilo jako každý jiný rok. Jenže letos to stejné nebylo vůbec nic. Uvnitř ní bylo napětí, jako by se v hrudi napjala tenká struna, která každou chvíli může prasknout.
Na jídelním stole ležel nákupní seznam, který si sepsala už před týdnem. Jedna položka byla výrazně přeškrtnutá červeným fixem: „Červený kaviár (2 skleničky) – do salátu ‚Carský‘.“
Marek Rychlý ji zezadu objal a opřel si bradu o její rameno. „Opravdu do toho chceš jít?“ zeptal se tiše. „Máma tohle jen tak nepřejde. Víš přece, že ten salát bere jako otázku prestiže. Když na stole není kaviár, podle ní to znamená, že se rodině nedaří.“
Karolína se ani nepohnula. „Ať si myslí, co chce,“ odpověděla klidně, ale pevně. „Už mě unavuje snažit se koupit si jejich přízeň. Spíš si nalhávat, že ji koupit lze. Pět let chystám hostiny, poslouchám jedovaté poznámky od tvé mámy i od Lucie Švecové. Pět let si odpírám věci pro sebe, jen aby Dagmar Doležalová nemohla říct, že jsem nula, která rodinu táhne ke dnu. Stačilo.“
Marek ji otočil čelem k sobě. V jejích očích nenašel strach, jen vyčerpání a rozhodnutí, které už nešlo vzít zpět. Věděl něco, co ostatní netušili. Před třemi dny jim přišel doporučený dopis z Hradce Králové.
Zemřela teta Hana Mlynářová, vzdálená příbuzná z matčiny strany, na kterou si v rodině sotva kdo vzpomněl. Karolína jí však celá léta psala dopisy – opravdové, na papír. Ne proto, že by čekala nějaký prospěch; teta žila skromně, pracovala jako knihovnice a nikdy si nestěžovala. Karolína jí psala prostě proto, že jí bylo líto osamělé staré paní. Vyprávěla jí o počasí, o knihách, o všedních radostech, nikdy o křivdách. Na svátky posílala pohlednice.
A pak přišla závěť. Byt v historickém domě nedaleko centra Hradce Králové, s vysokými stropy a výhledem na Labe. A k tomu sbírka starožitných knih, jejichž hodnotu si podle notáře netroufl odhadnout ani on sám.
„Stejně to nevezmou,“ povzdechl si Marek. „Ale stojím při tobě. To víš.“
„Vím,“ přikývla. „Právě proto se nebojím.“
Hosté dorazili kolem osmé večer. Jako první se ve dveřích objevila Dagmar Doležalová. Nevstoupila – spíš vplula, nesla své tělo s okázalou důstojností, jako by vstupovala na jeviště. Za ní cupital mladší syn Ondřej Bednář, obtěžkaný taškami s dárky hlavně pro sebe a svou ženu, a průvod uzavírala Lucie Švecová.
Lucie měla na sobě nové flitrové šaty, které se třpytily tak okatě, až z toho bolely oči. „To je ale počasí!“ spustila hned mezi dveřmi a oklepala sníh přímo na čerstvě vyčištěnou rohožku. „Ondřej jel jako blázen, myslela jsem, že skončíme ve škarpě. Ale stihli jsme to! Karolíno, ty jsi nějaká bledá. Zase tě v práci sedřeli? Já si naopak dopřála odpočinek. Před svátky si žena zaslouží wellness, masáž, trochu péče. Tobě by to taky prospělo, vypadáš minimálně na čtyřicet.“
Karolíně bylo dvacet devět. Jen se pousmála a vzala tchyni kabát.
Dagmar přejela pohledem předsíň. „Karolínko, proč je to zrcadlo tak ušmudlané? To není dobré znamení. Přináší to smůlu na peníze. Ale vlastně…,“ ušklíbla se, „ty vám stejně nikdy nepřebývají. Marku, pojď dát mamince pusu.“
U stolu už čekala i Markova teta Květoslava Horáková, žena hlučná a neodbytná, která si nikdy neodpustila poznámku navíc. Sotva se všichni usadili, bylo jasné, že večer se velmi rychle stočí k tématu, které měla Dagmar nejraději.