Květoslava Horáková, která se nikdy s ničím příliš nepárala a měla podivuhodný dar zmizet s největšími lahůdkami dřív, než si ostatní stačili nabrat, se rozhlédla po stole s hodnotícím výrazem.
„Tak copak jsi nám připravila dobrého?“ zahřměla, sotva dosedla – a bez váhání obsadila čelo stolu, místo, které běžně patřilo Markovi.
Jak se dalo čekat, řeč se během několika minut stočila k oblíbenému tématu Dagmar Doležalové: k zářným úspěchům Ondřeje Bednáře a k naprosté neschopnosti Marka s Karolínou.
„Ondřej dostal mimořádnou odměnu,“ oznamovala tchyně okázale a s chutí si nandávala sulc. „Sto třicet tisíc korun. Takhle se pozná, že si zaměstnavatel váží schopných lidí. Lucie už si vyhlédla nový kožich. Norek, střih pro řidičky. A vy, Marku, ještě pořád jezdíte tím svým vrakem?“
„Nám to stačí, mami,“ odpověděl Marek klidně a rozléval sekt do sklenic.
„Stačí,“ odfrkla si Lucie s úšklebkem. „Karolína má na sobě tu samou halenku jako na mé oslavě před dvěma lety. To není o tom, že vám to stačí. To je obyčejná bída. Promiň, že to říkám na rovinu, jsme přece rodina.“
Karolína pevně sevřela příbor. Dřív by ji podobné poznámky rozložily – utekla by do kuchyně a potají si utírala slzy. Teď jen tiše pozorovala Lucii, jako by si prohlížela zvláštní exponát za sklem.
Vzpomněla si na větu z knihy, kterou jí kdysi půjčila teta Hana Mlynářová: „Člověk, který druhé ponižuje, si tím léčí vlastní nejistotu. Šťastní lidé nemají potřebu urážet.“ Ta myšlenka jí pomáhala držet hlavu zpříma.
„A kde je ten ‚Královský‘ salát?“ přerušil náhle hovor pronikavý hlas Dagmar.
Tchyně zůstala s lžící ve vzduchu a očima přejížděla stůl přeplněný mísami, studenými předkrmy i teplým jídlem. Něco však chybělo – skleněná mísa s vrstveným salátem, jehož vršek měl být zasypaný červeným kaviárem.
„Karolíno?“ zaznělo ostře. „V úterý jsem ti volala a připomínala to. Je to tradice.“
V místnosti se rozhostilo ticho, které přerušovalo jen tikání hodin.
„Nepřipravila jsem ho, paní Dagmar,“ odpověděla Karolína vyrovnaně.
„A z jakého důvodu?“ Tchyni zrudly tváře. „Bylo ti líto peněz? Na manželovu matku? My přijedeme s dárkem – přivezla jsem vám nové kuchyňské utěrky – a ty nejsi schopná koupit ani sklenici kaviáru?“
„Co od ní čekat,“ ušklíbla se Lucie. „Z ní by člověk nedostal ani sněhovou vločku v lednu. Pořád si na něco stěžují. My s Ondřejem splácíme hypotéku a stejně máme slavnostnější stůl. Oni bydlí v babiččině paneláku a přepočítávají každou korunu. Ostuda.“
„Přesně tak,“ přidala se Květoslava mezi sousty lososového chlebíčku. „Maminka chtěla jediné jídlo. Jediné! A ani to tu není. To je podle mě jasná neúcta.“
Marek pomalu odložil vidličku. Všiml si, jak se Karolíně chvějí prsty, přestože se snažila působit klidně. Tuhle scénu znal nazpaměť. Rok co rok se jeho žena stávala terčem, na který si ostatní vybíjeli své ambice.
„Takže jde o kaviár?“ zeptal se tiše.
„Nejde o kaviár, ale o přístup!“ vykřikla Dagmar. „Podívej se na ni. Šedá myška, která nezvládne ani obyčejnou oslavu. Vždycky jsem říkala, že Ondřej měl šťastnou ruku – Lucie je královna. A ty sis vzal… ani nevím co. Účetní, co všechno schová do zásoby. Vsadím se, že peníze, které jsem jí dala k narozeninám, schovala někam stranou a na stůl z nich nedala ani korunu.“