Karolíně Martinecové začaly pálit oči. Ne kvůli urážkám, které na ni právě dopadaly, ale kvůli náhlé, bodavé lítosti nad dívkou, kterou kdysi byla. Vybavilo se jí, jak před třemi lety praskly její jediné zimní kozačky. Venku bylo minus dvacet a chodníky pokrýval led. Tehdy si od Dagmar Doležalové chtěla půjčit pět tisíc korun do výplaty. Odpověď zněla chladně: „Člověk se musí naučit vyjít s tím, co má, miláčku. Vezmi si podzimní boty a aspoň se otužíš.“
Hned následující den si však Dagmar bez mrknutí oka pořídila pro Lucii Švecovou luxusní kabelku, jen tak, „pro radost“. Karolína pak týden chodila v promočených botách, domů se vracela s necitlivými prsty a nakonec si přivodila chronický zánět močového měchýře. Markovi Rychlému o tom nikdy neřekla – nechtěla ho stavět proti vlastní matce.
Slzy se jí zaleskly v očích, ale nepovolily.
„Dost!“ udeřil Marek náhle dlaní do stolu. Cinknutí talířů všechny vyděsilo, Ondřej Bednář se zakuckal soustem salátu.
„Proč křičíš na mámu?“ obořil se na něj bratr.
„Řekl jsem dost.“ Marek se zvedl ze židle. Najednou působil vyšší, ramena měl napjatá. „Přijdete ke mně domů, jíte, co jsme připravili, a ještě ponižujete moji ženu. Kvůli míse salátu? Kvůli třem tisícům korun?“
„Jde o zásady!“ nedala se Dagmar.
„O zásady?“ Marek se na ni podíval s podivnou, téměř soucitnou ironií. „Dobře tedy. Karolína ten salát nepřipravila ne proto, že by na něj neměla. Ale proto, že už nemá potřebu se vám zavděčovat.“
Přešel ke komodě, otevřel zásuvku a vytáhl složku s dokumenty. Položil ji před Lucii.
„Ty se vyznáš v papírech. Podívej se.“
Lucie ji otevřela s patrným odporem. Očima přelétla první stránku – a ztuhla.
„Tohle… to je byt? Hradec Králové? Historické centrum? Sto dvacet metrů čtverečních?“ Hlas jí přeskočil do nepříjemného výškového tónu.
„Cože?“ Dagmar jí vytrhla listy z rukou. „Jaký byt? Odkud se to vzalo?“
„Karolíně odkázala majetek teta Hana Mlynářová,“ vyslovil Marek každé slovo zřetelně. „A není to jen byt. Patří k tomu knihovna, starožitnosti, obrazy. Podle předběžného odhadu je teď moje žena majetnější než vy všichni dohromady. A to několikanásobně.“
V místnosti zavládlo ticho tak hutné, že bylo slyšet praskání prvních petard venku na ulici.
Na tváři Dagmar Doležalové se vystřídalo několik výrazů – vztek, zmatek, pochopení – až se nakonec usadila přeslazená, vtíravá laskavost. Ta proměna byla tak rychlá a nepřirozená, že se Karolíně sevřel žaludek.
„Karolínko…“ zazpívala náhle medovým hlasem. „Takže teta Hana? Budiž jí země lehká. Já vždycky říkala, že máš dobrý původ. Marku, proč jsi nic neřekl? Mohli jsme si na její památku připít…“
„Karolíno!“ Lucie se okamžitě naklonila přes stůl. „Hradec je můj sen! S Ondřejem jsme chtěli jet na jaře na výlet. Ten byt bude asi potřebovat úpravy, viď? S designem ti klidně pomůžu, mám cit pro interiér. Uděláme z toho luxusní bydlení!“
„Rodina má držet při sobě,“ přidala se Květoslava Horáková a odstrčila talíř. „Taková ztráta, ale i požehnání zároveň. Karolínko, já si zrovna potřebuju nechat udělat zuby, tak kdybys…“
Karolína se na ně dívala a nedokázala v jejich tvářích poznat lidi, které ještě před chvílí nazývala rodinou.