V jejích očích už nebyla ani stopa po dřívější nadřazenosti či chladném odstupu. Místo toho před sebou viděla cizince – lidi hnané chamtivostí, připravené změnit názor během vteřiny, pokud z toho něco kápne. Řeči o soudržnosti a rodinném poutu najednou působily jako laciné divadlo.
Karolína se zvolna zvedla od stolu.
„Vy jste to vůbec nepochopili,“ pronesla tiše, ale zřetelně.
„A co jsme podle tebe nepochopili, děvčátko?“ zeptala se Dagmar Doležalová sladkým hlasem, v němž zaznívala přetvářka.
Karolína přejela pohledem všechny kolem. „Salát jsem nepřipravila schválně. Chtěla jsem vědět, jestli mě budete mít rádi i bez luxusu. Jestli pro vás něco znamenám jako obyčejná ženská, unavená, bez peněz a bez výhod.“
Na okamžik se odmlčela, aby se nadechla. Marek Rychlý k ní přistoupil a pevně jí stiskl ruku. Teplo jeho dlaně jí dodalo jistotu.
„Odpověď už znám,“ pokračovala. „Jsem pro vás jen prostředek. Peněženka. Kuchyňská pomocnice. Hromosvod, vedle kterého může Lucie Švecová zářit jako královna.“
„Jak si to dovoluješ…“ vyjel Ondřej Bednář, ale Marekův pohled ho umlčel dřív, než větu dokončil.
„Dovoluju,“ odpověděla klidně, avšak neústupně Karolína. „Tohle je náš byt. A dnešní večer je náš svátek. Do nového roku chci vstoupit s čistým svědomím – a bez lidí, kteří tu nemají co dělat.“
Pak se obrátila přímo k Dagmar. „Pamatujete si na ty roztrhané kozačky? Ty, ve kterých jsem sotva došla domů? Brečela jsem bolestí, a vy jste mi řekla, že utrpení posiluje charakter. Měla jste pravdu. Posílilo. A právě proto vás teď žádám, abyste odešli. Hned.“
„Ty chceš vyhodit vlastní tchyni na Silvestra?“ vykřikla Dagmar teatrálně a chytila se za hruď. „Marku, slyšíš ji?“
„Slyším, mami,“ odpověděl vyrovnaně. „A souhlasím s ní. Taxi už čeká před domem. Salát si klidně vezměte s sebou, je v krabičce.“
Balili se ve spěchu, podrážděně a s jedovatými poznámkami. Lucie si cosi syčela o namyšlených zbohatlících, Ondřej trousil prázdné výhrůžky, že s bratrem končí, a Dagmar ronila slzy bez slz, plná kleteb na nevděčnou snachu. Květoslava Horáková se pokusila nenápadně přibalit chlebíčky do kabelky, ale pod Markovým pohledem je zase vrátila na stůl.
Když se za nimi konečně zavřely dveře, rozhostilo se v bytě ticho tak hluboké, až bylo slyšet tikot hodin.
Karolína si pomalu sedla a zakryla si tvář dlaněmi. Ramena se jí rozechvěla.
Marek si k ní dřepl. „Už je to pryč,“ zašeptal a pohladil ji po vlasech. „Zvládla jsi to. Jsem na tebe pyšný.“
Zvedla k němu zarudlé oči. „Je mi jich líto,“ vzlykla. „Ne proto, že odešli. Ale protože jsou prázdní. Uvnitř mají jen věci, peníze a zlobu. Hana Mlynářová měla knihy a laskavé srdce. Chtěla bych být jako ona.“
„Ty taková jsi,“ usmál se Marek jemně. „Možná ještě silnější.“
Otevřel lednici a vytáhl malou skleničku, pečlivě schovanou vzadu. Pravý, kvalitní kaviár, který koupil z prémie a tajil jako překvapení.
„Tušil jsem, že dneska přijde revoluce,“ mrkl na ni. „Ale Silvestr bez pořádného chlebíčku? To by byl hřích. Oslavíme to po svém. Jen my dva. A Hradec Králové před námi.“
Karolína se usmála skrz slzy. Najednou necítila tíhu povinností, ale lehkost, jakou nepoznala celé roky. Namazala krajíc máslem, přidala štědrou vrstvu kaviáru a uvědomila si, že štěstí nespočívá v bytě v Hradci Králové.
Štěstí je mít po boku člověka, který s vámi dokáže zavřít dveře před těmi, kdo do vašeho života nepatří.
Venku se ozval ohňostroj a oblohu rozzářily první záblesky nového roku.