Mobil zazvonil ostře a nečekaně, jako když někdo prudce cinkne lžičkou o prázdný hrnek. Byly dvě minuty po sedmé. Adéla Králová už stejně byla vzhůru. Po včerejšku spánek nepřicházel souvisle – rozpadal se na útržky, mezi nimiž zela tma a náhlé probuzení.
— Adélo, ty ses úplně zbláznila? — ozval se čilý hlas Stanislavy Konečné. Zněl sebejistě, téměř pohoršeně. — Kvůli takové hlouposti chceš zahodit manželství? Přehnala jsem to, to se stává. Radim Havelka celou noc oka nezamhouřil, je z toho na dně. Přijeď, promluvíme si normálně, jako lidi.
Adéla neodpovídala. Uvnitř cítila zvláštní prázdno, tiché a hladké, jako by někdo náhle vypnul neustálý šum.
— „Jako lidi“… — zopakovala klidně. — To znamená když mi řeknete, že jsem k ničemu, že nemám děti ani pořádný příjem, a on u toho mlčí? Takhle si to představujete?
— Ale prosím tě, nedělej z toho divadlo! — odfrkla si tchyně. — Chlapi bývají unavení. Potřebuje podporu, ne tvoje dotčené mlčení! Deset let jsi po jeho boku a výsledek žádný… víš sama. Já vám oběma přeju jen dobré.
Adélin pohled sklouzl k obálce od notáře na nočním stolku. Působila těžce, téměř hrozivě, jako kladivo, které může jednou ranou uzavřít celou kapitolu. A tehdy jí došlo, že nemusí nikomu dokazovat svou hodnotu.
— Stanislavo Konečná, — řekla tiše, ale pevně. — Slyšela jsem víc než dost. Rozhodla jsem se. Prosím, ráno mi už nevolejte. A vlastně vůbec.
— Adélo! — hlas na druhém konci náhle ztvrdl. — Víš vůbec, co s ním bude? Bez tebe je ztracený. Byla jsi jeho… no… opora. A teď? Chceš zůstat sama s těmi byty? Myslíš, že štěstí spočívá v metrech čtverečních?
Tak tady to bylo. Žádné „jak se cítíš“, žádné „promiň“. Jen obava, že přijde o přístup k tomu, co Adéla zdědila.
— Ano, — odpověděla klidně. — Chci být sama. Ne s byty. Sama se sebou. Sbohem.
Stiskla tlačítko ukončení hovoru, přepnula telefon do tichého režimu a bez zaváhání číslo zablokovala. Úleva byla téměř fyzická, jako když konečně vytáhnete třísku, která vás dlouho bodala pod kůží.
Poprvé po mnoha letech před ní stálo ráno, které patřilo jen jí.
Nejednala v návalu zlosti. Spíš s překvapivou jasnozřivostí. Jako by ji vedl vnitřní hlas: postupuj krok za krokem a neohlížej se.
Nejprve zavolala správci domu a objednala výměnu zámku. Poté kontaktovala kliniku, kde měla uloženou zdravotní dokumentaci, a požádala o kopie všech výsledků i karet. Ne proto, že by chtěla někomu něco dokazovat. Poprvé si jen uvědomila, že její život nesmí sloužit jako argument v cizích hádkách.
Dalším krokem byl právník. Mladý muž s brýlemi a věcným vystupováním, který naslouchal bez emocí a mluvil přesně, jako by pečlivě odřezával přebytečný chaos.
— Dědictví spadá výhradně do vašeho osobního majetku, — vysvětlil. — Musíte ale správně zapsat vlastnická práva a oddělit finance. Neposílejte peníze na společné účty. A hlavně nic nepodepisujte, i kdyby vám tvrdili, že jde jen o formalitu k nahlédnutí.
Adéla přikyvovala a hlavou jí probleskla zvláštní otázka: proč se teprve teď učí chránit samu sebe? Proč si tolik let myslela, že láska znamená snášet všechno?
Večer zazvonil telefon. Radim. Poprvé hovor nepřijala. Podruhé také ne. Při třetím pokusu přišla zpráva:
„Adélo, je to moje vina. Potřebuju s tebou mluvit. Bez mámy. Všechno ti vysvětlím. Prosím.“
Prsty se jí na okamžik zastavily nad displejem. Pak začala psát:
„Budeme komunikovat přes právníka. Sbal si své věci. Zítra už doma nebudeš.“