Zprávu odeslala a okamžitě jí projel tělem třes. Nebyl to strach. Spíš prudká vlna energie, něco jako když člověk dlouho stojí na okraji útesu a nakonec skočí. V tu chvíli už neexistuje cesta zpět.
Další den se Radim objevil dřív, než čekala. Adéla Králová se zrovna vracela z notářství, v ruce složku s dalšími potvrzeními a ověřenými kopiemi. Před vchodem postával s rukama zastrčenýma v kapsách kabátu. V očích měl ten známý prosebný výraz, kterým si u ní vždycky vyjednával odpuštění po větě „máma to tak nemyslela“.
„Adélo…“ vykročil k ní. „Došlo mi to. Choval jsem se jako idiot. Neměl jsem mlčet.“
Zastavila se na prvním schodu a zadívala se na něj tak soustředěně, jako by ho viděla poprvé.
„Ty jsi mlčel deset let, Radime. Ne jen včera.“
Polkl.
„To není fér. Byl jsem tu. Pracoval jsem. Splácel hypotéku. Dělal jsem to pro nás.“
„Pro obrázek,“ odpověděla klidně. „Pro tu hezkou představu správné rodiny. Když mě tvoje matka označovala za neschopnou, neřekl jsi ani slovo. Když jsem odcházela z kliniky a třásly se mi ruce, odbyl jsi mě, že to přeháním. A když jsem v noci brečela, otočil ses ke zdi.“
Radim začal mluvit překotně, slova se mu pletla přes sebe.
„Bylo toho na mě moc! Nejsem stroj. Taky jsem to nesl těžce. Věřil jsem, že děti přijdou, že se to spraví… Máma mě tlačila… a jo, selhal jsem. Ale miluju tě.“
Adéla ho nepřerušovala. Jen poslouchala. A najednou to uviděla naprosto jasně: tohle není láska. To je strach. Nechtěl ji obejmout – chtěl se zachytit záchranného kruhu, který mu mizel z dohledu.
„Máš dvacet čtyři hodin,“ řekla věcně. „Sbal si věci. Žádné scény. Žádné návštěvy s maminkou. A žádné vyjednávání.“
Přistoupil blíž a natáhl ruku, jako by se jí chtěl dotknout.
„A co byt?“ vyhrkl příliš rychle. „Vždyť jsme rodina… Je to šance. Mohli bychom…“
To bylo to nejupřímnější, co z něj vyšlo.
Lehce ucukla.
„Neptal ses na mě. Ptáš se na metry čtvereční.“
Ve tváři mu cuklo.
„To jsi pochopila špatně…“
„Ne. Pochopila jsem to přesně,“ odpověděla tiše a vystoupala po schodech nahoru.
Třetí den zazvonil zvonek znovu. Samozřejmě bez ohlášení. A samozřejmě stála za dveřmi Stanislava Konečná, s taškou plnou jídla – jako by nesla dar, který jí dává právo vstoupit.
Adéla pootevřela dveře jen na délku bezpečnostního řetízku.
„Odejděte,“ pronesla bez pozdravu.
„Ty si zamykáš jako na ubytovně?“ ušklíbla se tchyně a pokusila se protlačit dovnitř, ale řetízek ji zastavil. „Jdu za synem!“
„Radim tu není. Balí si věci.“
„Ty ho vyhazuješ?“ zvýšila hlas tak, aby to slyšeli i sousedé. „Taková jsi! Vždycky jsem říkala, že jsi chladná a nevděčná. Přijali jsme tě mezi sebe a ty se nám odměníš takhle? Tlačila jsi na nemocnou stařenku, abys přišla k bytu, že?“
V Adéle to zasyčelo jako prudký plamen, ale nenechala ho vyšlehnout. Věděla, že Stanislava Konečná čeká na výbuch, aby mohla ukázat prstem: vidíte, jaká je.
Beze slova se otočila, došla ke stolu, vzala připravenou obálku a vrátila se ke dveřím.
„Tady jsou podklady,“ řekla a položila obálku na botník tak, aby na ni tchyně dobře viděla. Pomalu ji otevřela a nechala Stanislavu Konečnou pohlédnout na úřední razítka a notářská ověření.