„Vidíte?“ pronesla klidně a lehce poklepala na listiny, aby si tchyně všimla kulatých razítek. „Tohle je dědictví. Ne žádné vychytralé ‚urvání‘. Řádná závěť. A teď mě poslouchejte pozorně: ani vy, ani váš syn s tím nemáte nic společného. Jakýkoli nátlak a podám trestní oznámení.“
Stanislava Konečná několikrát zamrkala. Na okamžik se jí z tváře vytratila jistota, jako by se v ní objevila vlasová prasklina.
„Ty mi vyhrožuješ?“ zasyčela. „Mně? A kdo si myslíš, že jsi?“
„Někdo, kdo už nebude poslušný a pohodlný,“ odpověděla Adéla bez zvýšení hlasu.
Tchyně náhle změnila tón. Ostrost vystřídala medová přívětivost.
„Adélko… vždyť jsme rodina. Řekla jsem něco navíc, to se stane. Nemyslela jsem to zle. Jsi rozumná holka. Podívej, byty jsou skvělé. Jeden prodáme, splatíme hypotéku, druhý pronajmeme. Radim si konečně oddychne. A potom… lékaři, umělé oplodnění, všechno půjde. Dítě přece chceš.“
Adéla ji pozorovala s tichým úžasem. Jak snadno si někdo cizí osobuje právo plánovat její tělo, její finance i její budoucnost.
„Pletete si to,“ odpověděla tiše. „Dřív jsem dítě chtěla, protože jsem věřila, že tím zachráním manželství. Teď chci především žít. A vy odejděte.“
Stanislava Konečná se napřímila, v očích jí znovu zajiskřilo.
„Budeš litovat,“ procedila. „Zůstaneš sama. A nikdo o tebe nestojí.“
Adéle se na rtech objevil slabý úsměv, první po mnoha dnech.
„Já o sebe stojím,“ řekla.
A dveře se zavřely.
Večer dorazil Radim Havelka s deskami pod paží.
„Nechci válku,“ začal unaveně. „Zkusme to vyřešit v klidu. Připravil jsem dohodu. Aby bylo všechno fér. Taky jsem do toho něco dal. Žili jsme spolu. Nechci ti brát byty, to ne. Jen… aby ses později nerozhodla jinak.“
Adéla si složku převzala a otevřela ji. Hned nahoře stálo tučně: Dohoda o vypořádání majetku. A pod tím formulace, při nichž jí ztuhly prsty. Nikde žádné „nečiním si nárok“. Naopak – uhlazené právnické věty o „vyrovnání podílu na společně nabytém majetku“.
Pomalu k němu vzhlédla.
„To myslíš vážně?“
Radim uhnul pohledem.
„Máma to přinesla… konzultovala to s právníkem. Je to jen formalita. Aby nikdo nikomu neublížil. Musím si taky nějak zajistit budoucnost.“
„Zajistit?“ Její hlas byl klidný, ale tvrdý. „Tím, že si vezmeš část mého dědictví? Právě jsi potvrdil všechno, co jsem slyšela za dveřmi.“
Zrudl.
„Deset let jsem makal! Táhl jsem hypotéku! Jsem chlap, nemůžu odejít jen s taškou spodního prádla!“
„A já deset let držela pohromadě tebe,“ odpověděla vyrovnaně. „A dalších pět jsem vozila Boženu Vítkovou po nemocnicích. Byl jsi se mnou aspoň jednou? Jedinkrát? Nebyl. Nepřišel jsi prosit o odpuštění. Přišel jsi smlouvat.“
Zmlkl. Po chvíli sotva slyšitelně dodal:
„Myslel jsem, že budeš měkčí… že mi to odpustíš.“
Adéla složku zavřela a položila ji stranou.
„A já si myslela, že mě miluješ.“
Tím skončilo vše, co mu ještě mohla říct jako manželka. Od té chvíle už mluvila jen sama za sebe.
Formality vyřídila rychle. Brzy si odemkla dvoupokojový byt na Vinohradech, kde žila Božena Vítková. V místnostech se držela vůně starých knih a levandule. Na parapetu stál hrnek s jemnou prasklinou – ten, z něhož kmotra pila čaj v době, kdy už sotva vycházela ven.
První noc seděla Adéla na podlaze mezi krabicemi. Plakala. Ne kvůli Radimovi. Kvůli kmotře. Kvůli té verzi sebe sama, která tolik let prosila o lásku a snažila se zasloužit si místo, jež jí přitom mělo patřit automaticky.