Druhý den ráno pověsila nad komodu fotografii Boženy Vítkové. Byla na ní ještě mladá, se smíchem v očích, šátkem uvázaným pod bradou a výrazem, který vyzařoval klid a laskavost.
„Zvládnu to,“ pronesla Adéla tiše do ticha bytu. „Nepromarním to, cos mi svěřila. Nedám to všanc ani cizí chamtivosti, ani cizím obavám.“
Objednala se na terapii. Ne proto, že by byla na dně, ale protože už nechtěla automaticky sahat po bolesti jako po něčem známém. Chtěla přestat považovat utrpení za normu. Poprvé si dovolila investovat do sebe – koupila si kvalitní židli, aby ji nebolela záda, vybrala závěsy, které se jí opravdu líbily. Začala si budovat obyčejný, důstojný život.
A překvapilo ji, že se necítí osaměle. Místo prázdna přišel klid.
Rozvod neprovázely výkřiky ani scény, ale nebyl ani čistý. Stanislava Konečná střídala zprávy plné výčitek s náhlými omluvami a pak znovu přitvrzovala. Radim Havelka jednou volal se smutkem v hlase, podruhé s obviněním.
Jedno odpoledne na ni počkal před domem.
„Změnila ses,“ řekl trpce. „Jsi… tvrdá. Jako bys byla z kamene.“
Adéla si upravila šálu kolem krku.
„Neztvrdla jsem. Jen už nejsem přizpůsobivá. Dřív jsi ve mně viděl pohodlí, ne člověka.“
Radim se ušklíbl.
„A ty si myslíš, že jsi bez chyby? Věděla jsi, že chci rodinu. Věděla jsi, jak je to pro mě těžké. A stejně sis vybrala byty.“
Trefil přesně tam, kde kdysi bolelo nejvíc.
Zhluboka se nadechla.
„Vybrala jsem si úctu. Nejde o nemovitosti. Jde o to, že už nedovolím, aby mě někdo považoval za méněcennou jen proto, že moje tělo nenaplnilo jeho představy.“
Na okamžik sklopil oči, jako by ho přece jen píchlo svědomí. Ale ten pocit rychle vyprchal.
„Máma říká, že se ještě vrátíš,“ utrousil. „Kdo by o tebe stál takhle pyšnou?“
Adéla se na něj podívala bez hněvu.
„Stačí, že stojím sama o sebe.“
Prošla kolem něj klidným krokem. Za zády zaslechla podrážděné:
„Tak si teda žij!“
V těch slovech bylo cosi uvolněného. Ne u něj. U ní.
Občas se jí vracel den, kdy vyšla od notáře s hlavou plnou radosti. Spěchala domů, aby Radimovi oznámila, že jí Božena odkázala dva byty. U dveří však zaslechla, co si o ní skutečně myslí.
Kdyby tehdy byly dveře zavřené, možná by vstoupila s úsměvem, položila papíry na stůl a řekla: „Teď už bude všechno dobré.“ A dál by žila v naleštěné iluzi, kde hodnotu ženy určují děti, hypotéka a ochota ustupovat.
Jenže dveře zůstaly pootevřené.
A právě to ji zachránilo.
Na jaře pronajala menší byt na Žižkově studentce, která se třásla nejistotou z dospělého světa. „Bojím se, že to nezvládnu,“ přiznala dívka.
Adéla se usmála. „Zvládnete. Jen se nikdy nenechte přesvědčit, že váš život je předmětem smlouvání.“
V červnu se poprvé po deseti letech vydala sama k moři. Nemusela nic vysvětlovat ani s nikým konzultovat termín. Seděla na břehu, poslouchala příboj a došlo jí, že svoboda neznamená být bez lidí. Znamená nemít v sobě pouta.
Když se večer vrátila do svého bytu na Vinohradech, zastavila se před fotografií Boženy Vítkové.
„Děkuju,“ zašeptala. „Nedala jsi mi jen střechu nad hlavou. Dala jsi mi možnost odejít.“
A usmála se. Ne proto, že nad někým zvítězila. Ale proto, že si konečně zvolila sebe.