„Promiňte, cože?“ vyhrkla jsem, když jsem zaslechla útržek věty, kterou pronesla tchyně do telefonu směrem k mému muži.
Růžena Mareková stála uprostřed našeho obývacího pokoje jako socha. Na sobě měla své oblíbené tmavomodré šaty s bílým límečkem, model, který vytahovala při každé slavnostnější příležitosti už snad dvě desetiletí. Vlasy měla pečlivě natočené do uhlazené vlny, rty ozdobené zdvořilým, avšak chladným úsměvem. Jen její pohled byl jiný – ostrý a mrazivý jako zimní ráno.
„Slyšela jsi naprosto správně, Kláro,“ vyslovila mé jméno tak, že znělo téměř jako výčitka. „Pozvala jsem své přítelkyně z divadla. Kultivované dámy, na úrovni. A ty… no, však víš.“
Věděla jsem to až příliš dobře.
Už od chvíle, kdy jsem poprvé vstoupila do bytu, tehdy ještě pronajatého, ruku v ruce se Štěpánem Míkou, zamilovaná a plná nadějí. Růžena Mareková si mě tehdy přeměřila pohledem a zeptala se: „A z jakých poměrů vlastně pocházíte, slečno Kláro Petříčeková?“ V té otázce bylo všechno – odsouzení i přesvědčení, že pro jejího jediného syna nikdy nebudu dost dobrá.
Sedm let jsem se snažila dokázat opak. Sedm let jsem polykala poznámky, usmívala se, vařila, uklízela, chodila do práce, starala se o dítě a znovu se usmívala. Naučila jsem se přejít poznámky o „podivných“ receptech i řeči o mém „venkovském“ vkusu. Mlčela jsem, když před známými pronášela věty o tom, jak „za jejich časů snachy znaly své místo“.
Dnes to ale zašlo příliš daleko.
„Paní Mareková,“ položila jsem hrnek na stůl a soustředila se, aby se mi netřásly ruce, „tohle je náš domov. Můj a Štěpánův. A Silvestra oslavíme tak, jak se rozhodneme my. Společně. Jako rodina.“
Ušklíbla se.
„Rodina?“ zopakovala s důrazem. „Rodina znamená úctu k těm starším. A ty? Nedokážeš ani ozdobit stromek. Viděla jsem ty ozdoby – levné cetky. Ostuda.“
Podívala jsem se na náš vánoční strom. Vysoký, voňavý, plný jehličí a vzpomínek. Se Štěpánem jsme ho vybírali spolu a smáli se, když jsme ho nemohli dostat do výtahu. Kryštof Planý, náš šestiletý syn, s hrdostí věšel na špičku hvězdu, málem při tom spadl ze židle a my ho zachytili v náručí. Ten strom byl symbolem našeho společného života.
„Jestli se vám nelíbí naše výzdoba ani způsob, jakým slavíme,“ řekla jsem klidněji, než jsem čekala, „můžete odejít. Dveře jsou tamhle. Silvestra můžete strávit u sebe doma.“
Místnost náhle ztichla. Dokonce i Kryštof, který si hrál na chodbě, přestal šustit hračkami.
Růžena Mareková se ke mně otočila celým tělem, pohled zúžený do tenké linky.
„Ty mi budeš poroučet?“ pronesla tlumeně, ale v jejím hlase bylo tolik jedu, že jsem instinktivně ucouvla. „V mém bytě?“
„Tohle není váš byt,“ odpověděla jsem, i když se mi hlas lehce zachvěl. „Koupili jsme ho se Štěpánem za vlastní peníze. Vy bydlíte jinde.“
Zarazila se. Rty se jí několikrát otevřely a zase zavřely.
„Promluvím si se synem,“ procedila nakonec. „On ví, kdo má poslední slovo.“
Pak odešla, hlavu vztyčenou, jako by ji urazili poddaní.
Zůstala jsem stát uprostřed pokoje, sledovala blikající světýlka na řetězu a cítila, jak se ve mně cosi definitivně láme.
Štěpán dorazil večer, vyčerpaný, s kruhy pod očima – konec roku býval v práci vždy vyčerpávající. Pomohla jsem mu z kabátu a lehce ho políbila na tvář.
„Máma tě pozdravuje,“ usmál se. „Zítra přijde brzy, prý pomůže s přípravami.“
„Štěpáne,“ řekla jsem tiše, „tvoje matka dnes navrhla, abych byla na Silvestra zavřená v ložnici, aby se přede svými hosty nemusela za mě stydět.“
Nejdřív se zatvářil, jako by přeslechl. Pak se mu do očí vkradlo překvapení – a nakonec něco mnohem vážnějšího.
Zopakovala jsem mu její slova přesně tak, jak zazněla.
Štěpán zůstal stát beze slova a mlčel tak dlouho, až mi to začalo nahánět strach.