Nakonec se pohnul. Beze slova odešel do kuchyně, otevřel kohoutek a napustil si sklenici vody. Vypil ji naráz, jako by potřeboval spláchnout něco hořkého.
„Promluvím si s ní,“ řekl po chvíli, aniž by se na mě podíval.
Unaveně jsem si promnula spánky. „Vždyť s ní mluvíš už sedm let,“ odpověděla jsem tiše. „A nikdy se nic nezměnilo.“
Teď už se na mě zadíval přímo. Dlouze, soustředěně, jako by mě po letech opravdu viděl.
„Kláro…“ vydechl. „Odpusť mi.“
Neměla jsem sílu reagovat. Otočila jsem se, odešla do ložnice a zavřela za sebou dveře. Poprvé od naší svatby jsem otočila klíčem v zámku.
Třicátého prosince dorazila Růžena Mareková přesně v devět ráno. Tašky, krabice, kabát přehozený přes ruku – a výraz člověka, který je přesvědčený, že svět bez něj zkolabuje.
„Dobré ráno, Klárko,“ zazpívala sladce, sotva překročila práh. „Proboha, vy tu snad vůbec neutíráte prach? Vždyť jsem ti říkala, že se to má dělat každý den!“
Mlčky jsem jí vzala zavazadla. Byla těžká. V jedné její pověstný bramborový salát podle „jediného správného postupu“, v druhé několik lahví sektu – samozřejmě toho, který se prý podává jen v kultivovaných rodinách.
Kryštof přiběhl babičku přivítat, ale když zahlédl můj výraz, zvolnil a ztišil se.
„Babi, přijde dneska Ježíšek?“ zeptal se opatrně.
„Ale jistě, zlatíčko,“ sklonila se k němu a políbila ho do vlasů. „Nejdřív tu to ale babička musí dát trochu do pořádku. Maminka na tohle zrovna moc není… viď.“
Položila jsem tašky na zem.
„Paní Mareková,“ oslovila jsem ji klidně, „myslím, že je čas si některé věci vyjasnit. Jednou provždy.“
Narovnala se a přejela mě pohledem, který měl chladit.
„Prosím?“
„Toto je můj domov. Moje rodina. Můj syn. A pokud si ještě jednou dovolíte mě shazovat – stačí jediné slovo – už sem nikdy nevkročíte. Ne na Silvestra, ne na narozeniny, ani o Vánocích. Nikdy.“
V jejích očích problesklo cosi ostrého.
„Beru to jako varování,“ dodala jsem. „Poslední.“
Nadechla se, aby odpověděla, ale v tu chvíli vešel do předsíně Štěpán. Měl na sobě domácí svetr a v ruce držel mobil. V jeho tváři bylo napětí, jaké jsem u něj dosud neznala.
„Mami,“ řekl klidně, „pojď se mnou do kuchyně. Musíme si promluvit.“
Zmizeli za dveřmi. Zůstala jsem stát s Kryštofem, který mě tahal za rukáv.
„Mami, proč se všichni hádají?“
Přitiskla jsem si ho k sobě. „Protože dospělí někdy zapomenou, jak se má být laskavý,“ zašeptala jsem.
Z kuchyně doléhaly zvýšené hlasy. Nejprve ostré, pak tlumenější. Nakonec nastalo ticho.
Asi po dvaceti minutách vyšel Štěpán sám. Byl bledý, rty pevně sevřené.
„Kláro… promiň. Opravdu. Netušil jsem, že to zašlo tak daleko.“
Podívala jsem se na něj bez hněvu, jen unaveně. „Tušil. Jen jsi předstíral, že to nevidíš.“
Přikývl. „Dám to do pořádku. Slibuju.“
„A jak?“ zeptala jsem se. „Je to tvoje matka.“
„Ano,“ přisvědčil tiše. „Ale ty jsi moje žena. A já stojím při tobě.“
Dívala jsem se na něj dlouho. A poprvé po mnoha letech jsem jeho slovům uvěřila.
Celý následující den se nesl ve zvláštním napětí. Růžena Mareková se pohybovala po bytě tiše, téměř neviditelně. Záda měla rovná jako pravítko, ale její obvyklé poznámky se neozývaly. Já chystala pohoštění, uklízela, připravovala Kryštofovi kostým zajíčka. Štěpán pomáhal – beze slov, zato vytrvale.
Večer, když jsme ukládali syna do postele, se na mě otočil.
„Kláro, dovolíš mi zítra všechno napravit? Opravdu?“
„Co tím myslíš?“ zeptala jsem se znovu.
Usmál se – smutně, ale rozhodně.
Jednatřicátého prosince ve dvacet hodin byl náš byt plný lidí. Herecké kolegyně Růženy Marekové dorazily v dlouhých šatech, s perfektními účesy a třpytivými šperky. Přišli naši přátelé i sousedé. A dokonce i moje maminka – Štěpán ji pozval potají, aniž by to komukoli řekl.
Stůl se prohýbal pod jídlem, stromek zářil světýlky a Kryštof v zajíčkovém kostýmu pobíhal mezi hosty a sbíral pochvaly.
Růžena Mareková seděla v čele tabule jako vždy. Usmívala se, rozdávala komplimenty a dolévala sklenice sektem.
Když se hovor utišil, Štěpán vstal.
„Vážení přátelé,“ pronesl zřetelně, „mám pro vás malé překvapení.“
Místností se rozhostilo ticho. Vytáhl telefon, chvíli na něm něco hledal a pak stiskl přehrávání.
A v našem obýváku se ozval hlas Růženy Marekové – ten včerejší, chladný a pohrdavý:
„Svoji manželku si na Silvestra zavři do ložnice, nechci se ztrapňovat před“