…hosty!“
Nejdřív jako by se zastavil čas. V obýváku zavládlo naprosté ticho. Pak se ozvalo šumění, tlumené hlasy, někdo překvapeně zalapal po dechu.
Seděla jsem bez hnutí, neschopná jediného pohybu. Štěpán položil mobil doprostřed stolu a nechal nahrávku běžet dál. Z reproduktoru znělo všechno – každé slovo, každá jízlivá poznámka, kterou mi Růžena Mareková předevčírem věnovala.
Když záznam dozněl, bylo takové ticho, že bylo slyšet tikání hodin na stěně.
Růžena zbledla. Sklenička se jí v prstech chvěla.
„Štěpáne…,“ vydechla.
„Mami,“ odpověděl klidně, ale pevně, „nahrál jsem to proto, abys slyšela sama sebe. Aby to slyšeli všichni. A aby se už nikdy – rozumíš, nikdy – neopakovalo, že budeš takhle mluvit o mé ženě. O matce mého syna. O ženě, kterou miluju.“
Jedna z jejích přítelkyň, dáma s laskavým pohledem a prošedivělými vlasy u spánků, se zvedla od stolu.
„Růženo,“ řekla tiše, „tohle se ti opravdu nepovedlo.“
Další žena odstrčila židli a vstala také. A po ní ještě jedna.
Růžena Mareková zůstala sedět bez hnutí, jako by zkameněla. Rty se jí třásly.
„Já… já to tak nemyslela…,“ pokusila se o vysvětlení.
„Myslela,“ přerušil ji Štěpán rozhodně. „A teď už to ví všichni.“
Zvedla jsem se. Každý krok směrem k ní byl pomalý, ale jistý.
„Růženo Mareková,“ oslovila jsem ji klidně, „nezlobím se na vás. Opravdu ne. Ale od dnešního dne už nikdy nebudete určovat, kam patřím ve vlastním domě. Pokud s námi chcete být, buďte jako babička. Jako host. Ale ne jako paní domu. Tou jsem tady já.“
Podívala se na mě. Dlouze. Potom na Štěpána. A nakonec na Kryštofa Planého, který stál ve dveřích v kostýmu zajíčka a pozoroval ji svýma velkýma očima.
„Odpusťte mi,“ zašeptala náhle tak tiše, že jsem to sotva zaslechla. „Promiň… Kláro.“
A rozplakala se. Přímo u slavnostního stolu, před všemi, s obličejem schovaným v dlaních.
Hosté mlčeli. Někdo si rozpačitě odkašlal, jiný odešel na balkon nadechnout se čerstvého vzduchu.
Pak k ní přistoupila moje maminka – ta moje tichá, moudrá opora – a jemně ji objala kolem ramen.
„To nic,“ řekla vlídně. „Důležité je pochopit včas.“
Nový rok jsme nakonec přivítali společně. Bez přetvářky, bez nucených úsměvů. Se slzami, které byly opravdové, i s úsměvy, které nebyly hrané.
Když hodiny odbily půlnoc, Štěpán pozvedl sklenku.
„Na mou ženu,“ pronesl hrdě. „Na nejsilnější, nejlaskavější a nejtrpělivější ženu, jakou znám.“
A políbil mě před všemi.
Tehdy jsem uvěřila, že se věci skutečně mohou změnit.
Jenže to, co následovalo potom, by mě tehdy ani ve snu nenapadlo.
Uplynul rok. Téměř přesně na den.
Silvestra jsme znovu slavili doma. Stejný byt, stejný živý stromek, jen ozdoby byly jiné – s Kryštofem jsme je vyráběli sami. Hvězdičky ze slaného těsta natřené zlatou barvou, malé háčkované sněhuláčky. Vzduchem se nesla vůně mandarinek, jehličí a mého jablečného koláče se skořicí – toho, který Růžena kdysi označila za „příliš obyčejný“.
Přijela v šest večer. Neohlášeně, ale tentokrát bez obvyklé záplavy kritiky. V ruce držela velkou krabici ručně vyráběných pralinek a malý balíček převázaný stříbrnou stuhou.
„To je pro tebe a pro Štěpána,“ podala balíček mně – ne synovi. Poprvé. „Vyšívala jsem to sama. Ubrousek na stůl. Aby to bylo hezké.“
Rozbalila jsem jej. Sněhobílé plátno, po okrajích vyšité růže. A v rohu drobné iniciály: K a Š. Klára a Štěpán. Mé písmeno bylo první.
„Děkuju,“ odpověděla jsem klidně. Hlas se mi nezachvěl – za ten rok jsme se naučily mluvit bez napětí.
Přikývla, svlékla si kabát a pečlivě jej pověsila, aniž by čekala, že jí poběžím na pomoc. Pak zamířila do kuchyně a postavila vodu na čaj.
„Můžu dokrájet salát?“ zeptala se, aniž by se otočila. „Půjde mi to rychle.“
„Jistě,“ řekla jsem. A poprvé jsem nepřidala žádné zdvořilé „jak myslíte“.
Stály jsme vedle sebe u linky. Krájela okurky na tenké plátky, téměř průsvitné. Já loupala vejce. Mlčely jsme. Ale to ticho už nebylo tíživé. Bylo obyčejné. Přirozené.
„Kláro,“ ozvala se po chvíli tiše, oči stále upřené na prkénko, „na ten večer před rokem… pořád si na to vzpomenu. A stydím se.“
Odložila jsem vejce do mísy a podívala se na ni.