„Já na to myslím taky,“ odpověděla jsem po pravdě. „A víte… ani já jsem se tehdy nezachovala správně. Mlčet a dusit to v sobě nebylo řešení. Měla jsem říct dřív, že mě to zraňuje.“
Růžena Mareková přikývla, pomalu a s námahou. Odložila nůž stranou, otřela si ruce do utěrky a konečně se na mě podívala přímo.
„Byla jsem přesvědčená, že když budu přísná a budu po tobě chtít víc, vyrosteš díky tomu v silnější ženu. Tak jako jsem musela já,“ pronesla tiše. „Jenže místo toho jsem ti ubližovala. Den za dnem.“
V jejím hlase nezaznívala obvyklá tvrdost. Žádné ostří, na které jsem byla zvyklá. Jen únava… a lítost, která nešla přeslechnout.
„Chtěla jste to dobře,“ namítla jsem jemně. „Teď už to chápu.“
Zavrtěla hlavou. „Ne. Chtěla jsem, aby to vyhovovalo mně. A to je velký rozdíl.“
Do kuchyně se vrátilo ticho. Konvice cvakla a vypnula se. Za oknem se tiše snášely velké sněhové vločky, husté a měkké, jako z pohlednice.
„Vzpomínáš,“ pousmála se náhle, „jak Kryštof Planý loni v tom kostýmu zajíčka zalez pod stůl a usnul mi přímo na botách?“
Usmála jsem se taky. „A vy jste ho pak nesla až do postele. On dodnes vypráví, jak je ‚babička hřejivá‘.“
Růžena sklopila oči, skoro rozpačitě.
„Tehdy mě napadlo… kdybych si dovolila být takhle hřejivá i k tvé mamince, když byla malá… možná bych teď nemusela dohánět tolik zameškaného.“
Objala jsem ji. Prostě proto, že jsem to cítila. Na okamžik ztuhla, jako pokaždé, když ji někdo překvapí dotykem. Pak mě ale sevřela zpátky – opatrně, jako by se bála, že mě může rozbít.
Do dveří mezitím vstoupil Štěpán Míka. Zastavil se, když nás uviděl, a jen se tiše usmál.
„Tak co, dámy,“ nadhodil lehce, „uzavřeno příměří?“
„Už dávno,“ odpověděla Růžena a poprvé za celý večer se zasmála. Opravdově. Bez trpkosti.
O půlnoci jsme stáli na balkoně všichni tři. Kryštof už spal, vyčerpaný sladkostmi a pobíháním. Město dunělo ohňostroji, obloha se rozsvěcela zlatem a červení.
„Na co si připijeme?“ zeptala jsem se a pozvedla skleničku.
Štěpán pohlédl na svou matku. Ona na nás.
„Na to,“ řekla pomalu, „že někdy musí člověk dojít až na samotnou hranu, aby si uvědomil, jak moc miluje ty, kteří stojí vedle něj. A jak děsivá je představa, že by o ně přišel.“
Sklenky o sebe tiše cinkly. Bez velkých slov.
Pak sáhla do kapsy kabátu a podala mi malou obálku.
„Pro tebe, Kláro. K narozeninám. Měla jsem zpoždění, ale… snad to nevadí.“
Uvnitř byl klíč. Obyčejný, bytový. A lístek s adresou.
„Tomu nerozumím,“ zamračila jsem se.
„Byt kousek odsud,“ vysvětlila klidně. „Dva pokoje. Pořídila jsem ho. Chci být blíž vnukovi… ale zároveň vám nechat prostor. Přijďte, kdy budete chtít. A já… já už napříště zazvoním. A počkám, jestli mě pozvete dál.“
Dívala jsem se na ženu, která mi kdysi připadala chladná jako kámen. A došlo mi, že se skutečně změnila. Ne přes noc. Ne dokonale. Ale dost.
„Děkuju,“ zašeptala jsem a objala ji znovu. Tentokrát beze strachu.
Štěpán nás sevřel obě. Stáli jsme tak pod novoroční oblohou, dokud poslední rachejtle nevyhasly a sníh nepokryl balkon bílou peřinou.
Pak jsme se vrátili dovnitř, do tepla. Popíjeli jsme čaj a jedli můj jablečný koláč. Růžena si sama vyžádala recept a pečlivě si ho zapsala do svého ošoupaného notýsku drobným úhledným písmem. Když se kolem třetí ráno chystala odejít, otočila se ještě ve dveřích.
„Kláro… mohla bych přijít zítra? Udělám palačinky. Zadělám těsto už večer, jak jsi mi poradila.“
„Přijďte,“ usmála jsem se. „Budeme čekat.“
Přikývla a tiše za sebou zavřela.
Se Štěpánem jsme pak ještě dlouho seděli u stolu, drželi se za ruce a nemluvili. Někdy totiž ticho vyjádří víc než celé hodiny vysvětlování.
Ráno prvního ledna vtrhl Kryštof do ložnice, vyskočil na postel a nadšeně vykřikl:
„Babička volala! Už smaží palačinky! A máme přijít všichni! Dokonce koupila tátovi kondenzované mléko!“
A tak jsme vyrazili. Společně. Do nového bytu Růženy Marekové, kde to vonělo těstem, vanilkou a něčím, co se nápadně podobalo domovu.
Tehdy jsem pochopila, že ty největší změny někdy začínají jediným upřímným „promiň“. A někdy také jedním malým klíčem, podaným přes stůl.
A život jde dál. Jiný než dřív. Ale konečně takový, jaký má být.