Podzim sevřel město ledovým stiskem svých průsvitných pařátů. Vzduch byl ostrý a křehký, téměř zvonil chladem, a pod podrážkami tiše praskalo seschlé listí, lámalo se jako starý pergamen. Markéta Mladýová se vracela z nemocnice a s každým krokem jí v hlavě pulzovala tupá, důvěrně známá bolest beznaděje. Nebolelo ji tělo, ale duše. Ponížení. Stud, který jako by jí ulpěl až na konečcích prstů, na hřbetech dlaní.
Její ruce. Dřív je lidé obdivovali – prsty měla dlouhé a štíhlé jako klavíristka, zápěstí úzká, kůže jemná a světlá jako porcelán. Teď připomínaly mapu zoufalství, posetou odpornými, tělově zbarvenými výrůstky. Bradavice. Pro někoho maličkost, zanedbatelná kosmetická vada. Pro osmadvacetiletou Markétu však znamenaly cejch, stigma, které z její existence udělalo tiché peklo.
Vešla do domu, kde bylo vlhko a vzduch páchl ohřátým zelím, a automaticky strčila pravou ruku do kapsy kabátu, jako by ji chtěla skrýt i sama před sebou.
„Tak co, paní doktorka světového významu?“ ozval se z obýváku hlas Radima Zeleného. Obvykle zněl hřejivě a sametově, dnes v něm však byla cítit nepřirozená, křečovitá veselost. Vyšel jí naproti upravený, navoněný drahou vodou po holení, v bezchybně vyžehlené košili. Oči mu na okamžik sklouzly k její ruce a Markéta v tom krátkém pohledu zahlédla záblesk odporu, který se snažil zamaskovat. „Zase nic? Nechceš konečně přiznat, že jsi jako malá chytala žáby u rybníka? Říká se, že z toho jsou pak takové suvenýry.“
„Nech toho, Radime,“ vydechla unaveně a snažila se svléknout kabát jen levou rukou. „Nejsme ve školce. A není to vtipné. Připadám si, jako by mě někdo proklel.“
Zamířila do koupelny, pustila vodu a zadívala se do zrcadla. Rysy měla stále půvabné – velké šedé oči, jemně tvarovaný obličej. Jenže v očích se usadila vyčerpávající únava a rty se jí chvěly pod náporem slz. Položila ruce na okraj umyvadla a sledovala je. Souostroví hanby.
Vyzkoušela všechno. Lékařské masti, které leptaly kůži, agresivní roztoky, kryoterapii, po níž se jí pokožka loupala v cárech a odhalovala růžové, citlivé maso – jen aby se za pár dní objevily nové, ještě hrubší výčnělky. Pak přišly na řadu babské rady: česneková kaše, která jí rozleptávala zdravou kůži, oranžová šťáva z vlaštovičníku, po níž měla ruce poseté žlutohnědými skvrnami jako zvířecí srst. Na noc si přivazovala plátky brambor, sypala na ně křídu, drhla si kůži pemzou i kovovým kartáčem, dokud se neobjevila krev. Každé ráno rozvazovala obvazy s napětím, zda se stal zázrak. A pokaždé spatřila totéž. Někdy dokonce víc než předtím.
„Maminko!“ Do místnosti vběhla šestiletá Tereza Koubková, její světlo, její radost. Objala ji kolem pasu a natáhla se po její ruce. Markéta instinktivně ucukla. Dívčina tvář potemněla. „Mami, kdy už budeš mít ručičky zase hezké? Holky ve školce se ptají, co to máš…“
Ta otázka byla poslední kapkou. Křehká hráz, za níž držela slzy, se zřítila. Markéta vyběhla z bytu, aniž by dokázala potlačit vzlykání. Zamířila na nový bulvár mezi šedými panelovými domy. Mladé lípy po stranách ještě držely listí a jejich šumění jí znělo jako posměch. Myslela jen na své ruce – jak jí ničí manželství, jak se na ně Radim dívá, jak se na ně ptá její dcera. „Co když se to rozšíří? Na obličej? Na krk? Budu odporná. Radim odejde. Lidé se za mnou budou otáčet.“ Slzy jí bez ustání stékaly po tvářích, slané a pálivé. Připadala si naprosto sama uprostřed světa naleštěných novostaveb, zářících fasád a proudících aut.