…lesklých jako poleva na dortu, pravidelných linií mezi panely a proudu aut, která kolem projížděla bez zájmu o cizí bolest.
V tom si přes clonící slzy všimla výrazné barvy, jež z té šedi vystupovala jako plamen. Proti ní se pomalým, kolébavým krokem blížila romská žena. Mohlo jí být kolem čtyřiceti. Měla na sobě sytě rudou sukni bohatě zdobenou zlatou výšivkou, pestrou halenku a těžké náušnice, které jí dosahovaly až k ramenům a při chůzi se houpaly. Markéta Mladýová by si jí za jiných okolností sotva všimla, ale cosi ji donutilo zvednout hlavu.
Ta žena už ji pozorovala. Nebyl to letmý pohled kolemjdoucího. Dívala se přímo, neuhýbavě, jako by Markétě nahlížela pod kůži a četla v ní každou obavu. V tmavých očích se nezračila zvědavost, spíš zvláštní soustředěnost, porozumění, které až bolelo. Markétě se na okamžik zdálo, že všechny své myšlenky vykřikla nahlas a ta cizinka je slyšela.
„Teď mě začne obtěžovat,“ problesklo jí hlavou unaveně. „Bude věštit, chtít peníze. Nejspíš z osady za naším domem.“ A hned vzápětí ji napadlo něco jiného: „A co když ano? Co když mi něco řekne? Já už nemám co ztratit. Dám jí, co budu mít. Klidně všechno.“
Zastavily se proti sobě na úzkém chodníku. Romka stála asi tři kroky od ní a mlčela. Markéta cítila, jak jí po zádech přeběhl mráz. Ten pohled byl těžký, lepkavý, svazující. Cizinka pak pomalu sklopila zrak k jejím rukám ukrytým hluboko v kapsách kabátu. Jako by je viděla skrz látku. Potom spustila několik rychlých, tvrdě znějících vět ve svém jazyce – směsici romštiny a čehosi dalšího. Slova zněla jako zaklínadlo. Nakonec si teatrálně odplivla přes levé rameno a zadívala se na Markétu s výrazem, jakým vladař shlíží na prosebníka, jemuž právě udělil milost. Otočila se a chtěla odejít.
Markéta zůstala vteřinu stát jako přimrazená, pak se vzpamatovala a rozběhla se za ní.
„Počkejte! Prosím vás… chtěla jsem se zeptat—“
Žena se otočila jen napůl. V temných očích jí zajiskřilo pobavení.
„To nic není. Ber to jako dar. Bylo mi tě líto,“ odvětila chraplavým hlasem, poznamenaným kouřem a větrem.
„Co není?“ vyhrkla zmateně Markéta.
„Zítra poznáš,“ uchechtla se. Zlaté ozdoby na sukni zacinkaly, když se znovu dala do pohybu. „Kdyby přišlo něco horšího, najdeš mě. Víš kde. Zeptej se na Ráchel Horváthovou.“
A byla pryč. Ve vzduchu po ní zůstala vůně těžkého parfému, pelyňku a jakési divoké stepi. Z dálky k Markétě doléhal táhlý zpěv. „Víš kde…“ Ta slova jí rezonovala v hlavě. Představila si romskou osadu za domem – ale tu myšlenku přece nevyslovila. Jak o ní ta žena mohla vědět?
Druhý den ráno stála Markéta před umyvadlem s bušícím srdcem. Strach i naděje se v ní mísily v podivné napětí. Zavřela oči, opláchla si ruce studenou vodou a teprve pak se odvážila podívat.
Zůstala bez dechu. Největší bradavice se viditelně zmenšily, scvrkly se, jako by z nich někdo vysál život. Ty drobnější zmizely úplně. Do tří dnů byly její ruce téměř hladké a po týdnu nebylo po dlouholetém trápení ani stopy. Kůže byla jemná, růžová, jako nová. Nedalo se to nazvat jinak než zázrakem.
Chodila jako ve snu. Když potkala sousedky, nadšeně jim ukazovala dlaně, otáčela je ve světle a vyprávěla o záhadné věštkyni, která jí zkřížila cestu. O podivném rozhovoru, o jménu Ráchel Horváthová a o tom, jak žena znala její nevyřčené myšlenky, však mlčela. Některé věci je lepší nechávat pro sebe. Proč pokoušet osud a zbytečně přitahovat pozornost k místu, kde možná skutečně sídlí něco víc než jen chudá osada?
Život jejich domu pokračoval dál svým obvyklým tempem.