Život v novém bytovém družstvu na samém okraji města plynul klidně a bez větších výkyvů. Obyvatelé byli převážně mladí, plní plánů a energie. Dveře zůstávaly často otevřené, sousedé si navzájem nosili koláče, posedávali u kávy a o víkendech vyráželi společně k řece nebo do lesa. Nejbližší vztahy se vytvořily mezi rodinami z prvního patra: Markéta Mladýová s Radimem Zeleným, Barbora Kolářová s manželem Davidem Malířem, který byl ze všech o pár let starší, a ještě jeden mladý pár. Zdálo se, že nic nemůže narušit tu bezstarostnou harmonii. Jenže právě do téhle zdánlivé pohody se pomalu vplížil drobný, ale o to jedovatější stín – žárlivost.
Barbora, výrazná tmavovláska s velkýma lesklýma očima, které připomínaly srnčí pohled, dávala Radimovi až příliš okatě najevo své sympatie. A Radim, upravený, sebevědomý muž, z něhož vždy voněl drahý parfém a pocit úspěchu, její obdiv neodmítal. Na společných výletech se k němu nakláněla, smála se jeho vtipům víc, než bylo nutné, nabízela mu první talíř s jídlem a pokaždé si našla záminku, proč s ním zůstat chvíli o samotě.
„Prosím tě, neblázni,“ odbýval Markétu, když se mu svěřila se svými obavami. „Vždyť je vdaná. Jsme jen přátelé.“
Jenže v Markétě hlodal neklid. Jako tenký proužek kouře jí podezření prostupovalo myslí a kazilo i ty nejprostší radosti.
Pak přišla rána, kterou nikdo nečekal. Davidovi náhle selhalo srdce. Bylo mu čtyřiačtyřicet, léta bojoval s cukrovkou – a najednou tu nebyl. Radim se stal hlavní oporou „chudinky Báry“, jak jí začal říkat. Po práci k ní chodil téměř automaticky, pomáhal s vyřizováním formalit, opravoval drobnosti v bytě, zůstával na večeři.
„Musíš to pochopit, prožívá strašné období,“ vysvětloval Markétě. „Jsme přece přátelé. A mimochodem, dělá skvělé karbanátky. Šťavnaté, bez přebytečné strouhanky. Měla by ses od ní učit, ty je máš vždycky moc vysušené.“
„Radime, mně se to nelíbí,“ vybuchla jednou Markéta. „Máme vlastní rodinu. Lidé si začínají povídat.“
„A o čem asi?“ tvářil se dotčeně.
„Že spolu něco máte.“
Odvrátil pohled a nervózně si uhladil rukáv košile. „To jsou nesmysly. Jsem unavený, nech mě už.“
Dva měsíce po pohřbu se vrátil domů bledý, ale pevně rozhodnutý. V předsíni stál sbalený kufr.
„Odcházím k Báře,“ pronesl tiše. „Milujeme se. Odpusť mi. Tereza Koubková už je dost velká, aby to pochopila. Život je jen jeden a já ho chci prožít s někým, koho miluji.“
Markétě se zhroutil svět. Jako by se pod ní propadla zem. Vše, čemu věřila, se rozpadlo na prach. „Lháři! Kolik let jsi mě vodil za nos?“ křičela a bezmocně do něj bušila pěstmi. Radim ji odstrčil. „Chovej se důstojně. Nejsme děti.“ A odešel. Ne daleko – jen o dvě patra výš.
Začalo období, které připomínalo zlý sen. Radim bydlel nad nimi s rozkvetlou, sebejistou Barborou. Markéta pohasla. Zhubla, tvář jí zešedla, pod očima se jí usadily temné kruhy. V domě se z ní stalo téma šeptaných rozhovorů. Viděla ty pohledy – soucitné i škodolibé. Slyšela, jak hovory utichají, kdykoli vstoupila do místnosti. Tereza svého otce nenáviděla mlčky a o to víc.
Po třech měsících se Radim vrátil. Vyčerpaný, plný výčitek, zlomený chladným přijetím vlastní dcery. Padl Markétě k nohám, prosil o odpuštění a tvrdil, že to bylo jen poblouznění. Ona, osamělá a vysílená, mu nakonec odpustila. A opět se stala terčem řečí: „Vzala ho zpátky. Nemá žádnou hrdost.“
Jenže za několik týdnů se kufr znovu sunul po parketách. Radim nedokázal odolat vášni a utíkal zpět nahoru. Ozvěna jeho kroků na schodech zněla Markétě jako údery zvonu. Následoval další návrat, další pokořující prosby – a opětovný odchod.
Tenhle podivný kolotoč trval déle než rok. Markéta chřadla, měnila se v pouhý stín sebe sama. Vlasy jí řídly, pleť ztrácela barvu, v očích se usadil prázdný výraz. Barbora naproti tomu jen zářila. Chodila domem s hlavou vztyčenou, sebevědomá a vítězná. Radima pouštěla, kdykoli se jí zachtělo, a stejně snadno si ho brala zpět, jako by mezi nimi probíhala jakási zvrácená hra, jejíž pravidla znala jen ona.