A pak se to stalo.
Jednoho podvečera se s Barborou Kolářovou střetly pohledem přímo v domovním vchodu. Beze slov. Bez jediného gesta. Jen dvě ženy stojící proti sobě v úzkém prostoru mezi schránkami a výtahem. Nenávist byla tak hmatatelná, až se zdálo, že stěny prasknou. V tom okamžiku se v Markétě Mladýové cosi definitivně zlomilo. Nezůstala už bolest ani ponížení. Jen chlad. Tvrdý, kovový klid.
„Ona si troufá dívat se na mě takhle?“ bouřilo to v ní. „Celá spokojená, sebejistá, s těma drzýma očima… A já mám jen tiše přihlížet? Ne. Takhle to neskončí.“
V sobotu časně ráno, kdy dvůr ještě spal a město se teprve probouzelo do šedivého dne, vyšla z domu. Tentokrát nešla bezcílně. Každý krok měl směr. Prošla kolem řeky, jejíž hladina byla po suchém létě nízká a kalná, a zamířila za železniční násep, kde se v provizorních domcích tísnila romská osada. Sousedka z protějšího balkonu ji sledovala s ustaraným výrazem – napadlo ji, že nešťastná žena možná míří k řece s nejhoršími úmysly.
V osadě byl cítit kouř, vlhká hlína a cosi cizího, neznámého. Markéta se zastavila u prvního muže, kterého potkala – podsaditého Roma s temným pohledem – a rozpačitě se zeptala:
„Prosím vás… hledám jednu ženu. Jmenuje se Ráchel Horváthová. Nevíte, kde ji najdu?“
Muž si ji krátce přeměřil, ale nevyptával se. Jen mlčky ukázal hlouběji mezi chatrče. To jméno zjevně nebylo neznámé.
Uplynulo šest měsíců. Podzim se přehoupl do mrazivé zimy, sníh pokryl střechy domů, a nakonec přišlo rozbředlé jaro.
V jejich domě se mezitím rozšířily dvě zprávy.
Ta první byla šokující: Radim Zelený náhle zemřel. Lékaři uvedli prasklou cévu v mozku. „Vždyť byl plný síly,“ kroutili hlavou sousedé. „To je nějaké divné…“ Jiní jen pokrčili rameny. „Tolika stresu by podlehl každý. Pořád mezi dvěma ženskými, to by nevydržel ani obr.“
Druhá zpráva byla možná ještě podivnější. Barbora oslepla. Úplně. Bez naděje na zlepšení. Najednou ji vídali s bílou holí, jak opatrně nahmatává cestu po chodníku. Její kdysi pronikavé, výsměšné oči ztratily jiskru, zmatněly a zůstaly prázdné. „Aspoň už nebude pokukovat po cizích chlapech,“ šeptalo se po domě s nehezkým zadostiučiněním.
Jen jedna osoba se na Markétu dívala jinak. Tereza Koubková, její věrná přítelkyně, seděla naproti ní u kuchyňského stolu, hrnek čaje mezi dlaněmi, a pozorovala ji zkoumavě.
Markéta mezitím rozkvetla. Jako by z ní někdo sňal tíhu let. Pleť získala barvu, oči znovu zářily. Nechala si narůst vlasy a obarvila je na oslnivě světlý odstín, který podtrhoval její novou, téměř ledovou krásu. V bytě se navíc začal objevovat nový muž – klidný vdovec s laskavým hlasem a trpělivým pohledem. Zdálo se, že život se konečně usadil do rovnováhy.
Jednoho večera Tereza tiše poznamenala: „Udělala jsi dobře, Markéto. Na takové lidi platí jen tvrdá odpověď. Třeba… romské prokletí.“
Markéta k ní zvedla oči. Byly jasné, čisté – a přesto v nich leželo cosi hlubokého a nečitelného. Pomalu přiložila porcelánový šálek ke rtům. Ruka, štíhlá a jemná jako u pianistky, se ani nepatrně nezachvěla.
„O čem to mluvíš?“ zašeptala téměř nevinně. „Já přece nic neudělala. Všechno se prostě… seběhlo.“
Tereza přikývla a položila si prst na rty. „Jistě. Já vím. A jsem na tvé straně.“
Markéta dopila čaj a otočila se k oknu. Za sklem šuměl mladými listy březen na jejich známém bulváru. Kdesi za tratí, necelý kilometr a půl odsud, stoupal k nebi tenký proužek kouře a mezi jednoduchými domky žila žena jménem Ráchel Horváthová. Žena, která uměla dávat dary – a za každý si brala odměnu, jež se neplatila penězi.
Markéta se z toho domu nikdy neodstěhovala. Zůstala. Chodila po tomtéž chodníku, dívala se na stejnou řeku a v paměti si uchovávala všechno, co se stalo. Věděla totiž své: spravedlnost má mnoho podob. Někdy přichází tiše. Někdy s půvabem. A někdy budí strach.