Srdce jí tehdy bušilo radostí tak silně, až měla pocit, že to musí být slyšet. Přesto ji přemohla taková rozpaky, že mu nedovolila, aby ji po plese doprovodil domů. Téhle své zbabělosti pak ještě dlouho litovala.
Po maturitě Kryštof odjel studovat medicínu do jiného města a jejich cesty se úplně rozešly. Od té doby se neviděli, i když si na něj Karolína čas od času vzpomněla – hlavně ve chvílích, kdy přemýšlela, jak by se její život mohl vyvíjet jinak.
A teď seděl přímo před ní. Dospělý, sebejistý muž, s pevnými rysy a stejným laskavým pohledem, jaký si pamatovala.
„Karolíno! To je ale náhoda!“ usmál se široce.
Bylo zřejmé, že ho setkání potěšilo. Obešel stůl, krátce ji objal a jeho blízkost v ní probudila dávno zapomenuté pocity.
Nečekané shledání ji natolik vyvedlo z míry, že na okamžik zapomněla na všechno, co ji v posledních dnech tížilo. Asi deset minut si nadšeně vyprávěli, co kdo prožil, a smáli se vzpomínkám na školní léta.
Pak se Kryštof zarazil. „Proboha, vždyť jsi tady jako pacientka. Tak povídej, co tě přivádí?“
Ta věta ji vrátila zpátky do reality. Úsměv z její tváře zmizel a pohled potemněl. Zhluboka se nadechla a postupně mu svěřila všechno – manželovu nevěru, zradu nejlepší kamarádky i nečekané těhotenství.
„A ty… uvažuješ o tom, že si dítě nenecháš?“ zeptal se vážně a pozorně si ji prohlížel.
„Ano,“ odpověděla pevně, i když se jí hlas lehce zachvěl.
Po vyšetření se na chvíli odmlčel a pak navrhl: „Co kdybychom si večer někam zašli? Třeba na kávu. O tak zásadní věci, jako je potrat, bys neměla rozhodovat ve spěchu. Promluvíme si v klidu. Souhlasíš?“
Přikývla. Chtěla s ním ještě zůstat, dozvědět se víc o jeho životě, který jí tolik let unikal.
Večer seděli v útulné kavárně u malého stolku u okna. Povídali si o všem možném – o spolužácích, o trapasech z mládí, o snech, které se splnily i těch, které vzaly za své. Smích se mísil s tichou hudbou a Karolína si poprvé po dlouhé době připadala lehčí.
Bylo jí s ním dobře. Tak dobře, že se jí vůbec nechtělo odcházet.
Pak se však Kryštof opatrně vrátil k tématu jejího těhotenství. Snažil se ji přesvědčit, aby si rozhodnutí ještě rozmyslela. Připomínal jí, že dítě nenese vinu za chyby jejího manžela a že by jednou mohla svého unáhleného kroku litovat.
„A co ty?“ skočila mu do řeči. „Máš rodinu? Děti? Jsi ženatý?“
Na okamžik zaváhal. „Byl jsem,“ odpověděl tiše. „Ale děti mít nemůžu. Když se to manželka dozvěděla, odešla.“
Rozhostilo se ticho. Odvrátil zrak k šálku s kávou. Když se znovu podíval na Karolínu, spatřil, že jí po tvářích stékají slzy.
„Víš,“ začala tiše a snažila se sebrat odvahu pokračovat.