„Víš,“ vydechla přerývaně Karolína Kratochvílová, „já to dítě vlastně chci. Někde hluboko uvnitř po něm toužím. Jen mám strach, že to sama nezvládnu.“
Kryštof Procházka jí stiskl dlaň a povzbudivě se usmál. „Neboj se. Máš víc síly, než si myslíš. A kdykoli budeš potřebovat pomoc, budu stát při tobě.“ Jeho hlas zněl klidně a jistě.
Nakonec se domluvili, že se o její těhotenství postará osobně. Nabídl se, že ji bude jako lékař pravidelně sledovat a provede ji celým obdobím až do porodu.
Po několika neklidných nocích konečně usnula tvrdým, ničím nerušeným spánkem. Tíha, která jí svírala hruď, jako by se rozplynula. Když pomalu usínala, mihla se jí hlavou myšlenka: Kdyby tehdy na maturitním plese našla víc odvahy, možná by dnes s Kryštofem tvořili rodinu už dávno…
Následující večer se ozval zvonek. Karolína otevřela dveře a překvapeně zůstala stát. Na prahu stál Kryštof s taškou plnou čerstvého ovoce.
„Jdu zkontrolovat svou pacientku,“ pronesl s lehkými rozpaky. „Smím dál?“
„Kde jsi vzal mou adresu?“ podivila se.
„Byla uvedená ve zdravotní kartě,“ zasmál se.
„Tak pojď,“ ustoupila stranou.
Usadili se v kuchyni, nalili si čaj a pustili se do hovoru. Po chvíli Kryštof zvážněl. „Karolíno… na střední jsem tě měl rád. Jen jsem nikdy nenašel odvahu ti to říct. Na plese, když jsme spolu tančili, jsem si myslel, že bych mohl mít šanci. Ale utekla jsi.“
Zarděla se. „Víš, jak jsem si to pak vyčítala? Taky jsem k tobě něco cítila. Jen jsem byla hrozně nesmělá. A když jsi odjel do jiného města, často jsem si říkala, co by bylo, kdyby…“
Chvíli přemýšlel a pak jí pohlédl přímo do očí. „Co když ještě není pozdě? Třeba nám osud dává novou možnost.“
„Jenže čekám dítě s jiným mužem,“ hlesla nejistě. „Proč bys měl chtít vychovávat cizí?“
„Vlastní děti mít nemůžu,“ odpověděl klidně. „Ale být tátou bych si přál víc než cokoli jiného.“
V očích se jí zalesklo dojetí. „Tak tedy… ano,“ zašeptala, jako by znovu byla tou zamilovanou dívkou ze školy.
Kryštof ji přitáhl k sobě a políbil. Přivinula se k němu a po tvářích jí stékaly slzy. Tentokrát však nebyly z bolesti, ale z čistého štěstí.