U dveří mého bytu stál cizí muž.
Vysoký, statný, v tmavé bundě, která ještě víc podtrhovala jeho široká ramena. Mohlo mu být pětatřicet, možná o pár let víc. Zůstala jsem stát jako přimražená, klíče sevřené v dlani.
Otočil ke mně hlavu.
A já se střetla s jeho pohledem.
Oči měl šedé. Tvrdé. Připomínaly zimní oblohu těsně před sněhovou bouří.
Instinktivně jsem sáhla po mobilu. Zavolat policii. Hned.
„Kristýna Havelková?“ oslovil mě klidným, vyrovnaným hlasem.
Ustoupila jsem o krok dozadu. Jak ví, kdo jsem?
„Radek Tichý. Bezpečnostní agentura. Najal mě váš otec.“
Nevěřila jsem mu ani slovo. Okamžitě jsem vytočila tátovo číslo. Zvedl to téměř okamžitě, jako by čekal, že zavolám.
„Tati, před bytem stojí nějaký chlap!“
„Já vím, Kristýno. Je to tvůj osobní ochránce.“
„Cože? To si děláš legraci?“
Na chvíli se odmlčel. A pak řekl něco, co mi projelo tělem jako ledová voda.
„Před dvěma týdny mi začaly chodit anonymní dopisy. Výhrůžky. Chtějí, abych odstoupil od smlouvy s městem. A vyhrožují i tobě.“
Opřela jsem se o zeď, protože se mi podlomila kolena.
„Proč jsi mi to neřekl?“
„Nechtěl jsem tě stresovat. Myslel jsem, že to zvládnu vyřešit sám. Jenže včera zavolali. Vědí, kde bydlíš. Kde pracuješ. I v kolik odcházíš z domu.“
Podívala jsem se znovu na muže přede dveřmi. Stál klidně, bez hnutí. Čekal.
„Tati, nepotřebuju chůvu. Je mi dvaatřicet!“
„O tom se nebudeme dohadovat, Kristýno. Dokud nezjistíme, kdo za tím stojí, Radek bude s tebou. Nonstop.“
Hovor ukončil dřív, než jsem stačila cokoli namítnout.
Pomalu jsem spustila telefon k tělu a zadívala se na Radka. Podal mi služební průkaz. Když jsem si ho brala, všimla jsem si jizvy na jeho levé ruce. Táhla se od zápěstí skoro k lokti — stará, světlá, výrazná.
„Klidně si zavolejte do agentury a ověřte si mě,“ pronesl.
Jeho hlas byl stejně chladný jako pohled. Bez náznaku emocí.
Odemkla jsem byt. „Tak pojďte dál,“ zamumlala jsem. „Když už o tom bylo rozhodnuto beze mě.“
Vešel první. Systematicky prošel předsíň, pak všechny pokoje. Zkontroloval okna, balkon, nahlédl i do koupelny.
„Co to přesně děláte?“ zeptala jsem se podrážděně.
„Kontroluji prostor.“
Prostor. Takže můj malý dvoupokojový byt na okraji Kolína je teď oficiálně „prostor“.
Bylo mi dvaatřicet, pracovala jsem jako hlavní účetní ve stavební firmě svého otce. Tři roky jsem žila sama a byla zvyklá spoléhat se jen na sebe. A teď jsem měla osobního strážce s ledovým výrazem a jizvou, která naznačovala, že si už něčím prošel.
Co by se asi tak mohlo pokazit?
Uplynul týden.
Radek byl všude. Ráno mě doprovázel do práce, celé hodiny čekal dole v autě, večer mě odvážel zpátky. Před každým vstupem do bytu zkontroloval okolí. A na noc zůstával — spal na gauči v obýváku.
Snažila jsem se s ním navázat normální rozhovor.
„Jak se vám spí na té pohovce?“
„Stačí.“
„Dáte si kávu?“
„Ne.“
„Mluvíte vždycky tak málo?“
„Je to praktičtější.“
Lezlo mi to na nervy. Byla jsem zvyklá rozhodovat o svém čase sama. Najednou tu byl cizí muž, který znal můj denní režim lépe než já.
Sedmý den se ale všechno změnilo.
Zůstala jsem déle v kanceláři, dokončovala jsem čtvrtletní uzávěrku. Radek čekal dole, pak najednou přišel za mnou.
„Kristýno, musíme odjet.“
„Ještě nejsem hotová.“
„Už druhý den stojí naproti budově šedé auto. Dnes řidič fotil vchod.“
Přistoupila jsem k oknu. Opravdu — šedý vůz s tmavými skly.
„Třeba náhoda?“
Neodpověděl. Už někomu telefonoval.
„SPZ jsem prověřil. Čekám na zpětnou vazbu.“
Z budovy jsme odešli zadním vchodem.
Večer mi do pracovního e-mailu přišla zpráva. Bez předmětu, bez textu. Jen příloha.
Otevřela jsem ji.
Fotografie. Já, jak ráno vycházím z domu.
Pod tím krátký vzkaz: „Tvůj otec není nesmrtelný. A ty také ne.“
Rozklepaly se mi ruce tak, že mi mobil vyklouzl a dopadl na zem. Radek ho zvedl a podíval se na displej.