Radek Tichý přelétl displej očima.
Ve tváři se mu nepohnul ani sval. Žádné překvapení, žádný vztek. Jen soustředěné, tvrdé ticho. Vzal z linky sklenici, napustil do ní vodu a podal mi ji.
Vypila jsem ji téměř bez nadechnutí.
„Tohle už není náhoda,“ řekl klidně. „Ta hrozba je skutečná. Ale dokud jsem tady, nikdo se vás nedotkne.“
Zvedla jsem k němu oči.
A poprvé jsem v nich neviděla chlad.
Byla tam ocel. Pevnost. Něco, o co se dalo opřít.
„Je to moje práce,“ dodal tiše. „A svou práci dělám dobře.“
Nevím, proč jsem mu uvěřila tak bezvýhradně.
Ale uvěřila jsem.
Druhý týden se stal téměř součástí bytu.
Domů už skoro nechodil. Ráno jsem si zvykla na zvuk jeho kroků v předsíni i na vůni kávy, kterou připravoval dřív, než jsem vstala. Budil se přede mnou, zkontroloval dvůr pod okny a teprve potom začal chystat snídani.
Nebyla nijak složitá, ale vždy chutnala překvapivě dobře.
Jedné noci mě probudila noční můra.
Utíkala jsem temnou uličkou, za zády cítila cizí přítomnost. Stíny se natahovaly po zdech a hlas mi znovu a znovu šeptal: „Tvůj otec není nesmrtelný.“
Chtěla jsem běžet rychleji, ale nohy mě neposlouchaly.
Vzbudila jsem se s bušícím srdcem.
Vyšla jsem do kuchyně pro vodu. Potřebovala jsem se nadechnout.
Radek seděl u stolu potmě.
Nespal.
„Vy taky nemůžete?“ zeptala jsem se tiše.
„Obešel jsem okolí,“ odpověděl věcně.
„Zase kontrola perimetru?“ pokusila jsem se o úsměv.
Na okamžik se mu skutečně lehce zvedly koutky. Poprvé za celé dva týdny.
„A vy?“ opáčil.
„Špatný sen.“
Posadila jsem se naproti němu. Mlčeli jsme. Za oknem poblikávala světla z okolních bytů a nástěnné hodiny odměřovaly čas pravidelným tikáním.
„Kdysi jsem taky dlouho nespal,“ pronesl nečekaně. „Dva roky po jedné události.“
„Jaké?“ zeptala jsem se opatrně.
Neodpověděl. Jen si bezděčně přejel prsty po dlouhé světlé jizvě na předloktí.
Pochopila jsem, že dál jít nemám.
A právě tehdy mi došlo, že přede mnou nesedí bezcitný profesionál, ale člověk, který si nese vlastní bolest.
Třetí týden zavolal otec.
Připomněl mi výročí firmy. Pětadvacet let od založení. Velký banket, všichni vedoucí pracovníci, partneři i investoři.
„Musíš přijít,“ řekl nekompromisně. „Jednou to převezmeš ty.“
Mluvil, jako by o tom už bylo dávno rozhodnuto.
Nikdo se mě neptal.
Oblékla jsem si jednoduché tmavomodré šaty a vlasy stáhla do pevného uzlu. Praktické, přehledné.
Radek vyměnil taktickou výstroj za tmavý oblek a bílou košili. Viděla jsem ho poprvé jinak než v pracovním oblečení – a přistihla jsem se, že se na něj dívám déle, než je vhodné.
Na recepci ke mně zamířil Vladimír Kratochvíl, otcův zástupce. Ve firmě byl patnáct let. Vždy uhlazený, vždy s dokonalým úsměvem.
„Vypadáte úžasně,“ rozplýval se. „Váš otec na vás může být hrdý. Brzy budete řídit celý podnik.“
Jeho slova zněla sladce, až nepřirozeně. Něco v tónu mě zneklidňovalo.
Radek stál opodál, sotva pár kroků. Pozoroval.
Když se Kratochvíl vzdálil, přistoupil ke mně.
„Jak dlouho už je u vašeho otce?“ zeptal se nenápadně.
„Asi patnáct let. Proč?“
„Jen mě to zajímalo.“
Nechápala jsem, co tím sleduje, a dál jsem to neřešila.
Čtvrtý týden přinesl změnu.
Přišla jsem domů dřív. Radek seděl na pohovce a v ruce držel telefon. Na displeji jsem zahlédla fotografii – mladá žena se světlými vlasy a otevřeným úsměvem.
Rychle obrazovku zhasl.
Už ale bylo pozdě.
Nezeptala jsem se. Odešla jsem do kuchyně a začala připravovat večeři. Automaticky pro dva. Aniž bych si to uvědomila, zvykla jsem si, že nejsme sami.
Jedli jsme tiše.
Pak promluvil.
„Před pěti lety,“ začal, „dopravní nehoda. Opilý řidič vjel do protisměru.“
Ztuhla jsem s příborem v ruce.
„Řídil jsem já. Seděla vedle mě. Moje žena.“
Díval se do stolu, hlas měl rovný, až nepřirozeně klidný.
„Ta jizva je od střepů. Čelní sklo se roztříštilo. Snažil jsem se ji dostat ven.“
Krátká pauza.
„Nestihl jsem to.“
Slova mi uvázla v krku.
„To nebyla vaše vina,“ vydechla jsem nakonec.
„Vím,“ přikývl. „Ale vědomí nestačí.“
Znovu jsme zmlkli.
Tentokrát to však nebylo prázdné ticho.