To ticho mezi námi nebylo prázdné. Neslo v sobě váhu vyřčeného i to, co jsme si teprve dovolovali pochopit.
Tu noc jsem poprvé po dlouhé době usnula bez svíravého neklidu. Uvědomila jsem si totiž jednu zásadní věc: muž, který seděl naproti mně, by raději riskoval vlastní život, než aby znovu selhal při ochraně někoho, na kom mu záleží. Jednou už přišel pozdě. Jednou už nedokázal zachránit. A od té doby jako by žil jen proto, aby se to nikdy neopakovalo.
Pátý týden.
Byla sobota a já se probudila až dopoledne. Žádný budík, žádný spěch do kanceláře. Nemusela jsem si pečlivě stahovat vlasy do přísného uzlu ani oblékat kostýmek. Vklouzla jsem do kuchyně jen v dlouhém domácím tričku, s rozpuštěnými vlasy, které mi splývaly přes ramena. Tak mě ještě neviděl.
Radek Tichý stál u sporáku a připravoval kávu. Když zaslechl kroky, otočil se. A zůstal stát bez hnutí.
V jeho pohledu nebyla obvyklá ostražitost ani chladná profesionalita. Nebyla v něm tvrdost, na kterou jsem si zvykla. Místo toho jsem zahlédla cosi měkkého, téměř něžného.
„Máte nádherné vlasy,“ řekl tiše.
Vzápětí sklopil oči, jako by překročil neviditelnou hranici.
Ucítla jsem, jak mi hoří tváře. Rychle jsem si nalila kávu a předstírala, že jde o bezvýznamnou poznámku. Jenže uvnitř se pohnulo něco, co jsem se snažila držet pod kontrolou celé týdny.
Téhož večera mi Radek předložil nové informace. Soukromá agentura, kterou najal, vypátrala šedý vůz. Registrační značka byla sice napsaná na nastrčeného majitele, ale podařilo se získat záznamy z parkovacích kamer u obchodního centra naproti naší kanceláři.
Na jednom záběru bylo jasně vidět, jak Vladimír Kratochvíl nastupuje právě do toho auta.
Datum odpovídalo dni, kdy mi přišla výhružná fotografie.
„Tohle někdo řídí zevnitř,“ pronesl Radek zamyšleně. „Hrozba nevychází zvenčí. Je mezi námi.“
Polilo mě horko a vzápětí chlad. Vladimír Kratochvíl. Muž, který po boku mého otce stál patnáct let. Vždy zdvořilý, uhlazený, s přátelským úsměvem. Celou tu dobu jen hrál roli?
„Musíme to říct tátovi,“ vyhrkla jsem.
Radek zavrtěl hlavou. „Zatím ne. Kamera je nepřímý důkaz. Může tvrdit, že jen nastoupil do cizího auta. Potřebujeme něco, co nevyvrátí. Dejte mi ještě pár dní.“
Podívala jsem se mu do očí a bez dalšího naléhání přikývla. Poprvé jsem mu věřila ne proto, že ho otec najal, ale protože jsem sama chtěla.
Stáli jsme na stejné straně. Proti Kratochvílovi. A to nás sblížilo víc, než by bylo rozumné.
Šestý týden.
Radek pracoval téměř bez odpočinku. Prověřoval zaměstnance, procházel smlouvy, kontroloval elektronickou komunikaci. Já mu sháněla podklady – seznamy služebních cest, docházku, interní výkazy.
Pátý den přišel s dalším zjištěním.
„E-maily se odesílaly z firemní IP adresy,“ oznámil mi večer. „Vždy po pracovní době. Když už byla většina lidí pryč.“
„Kdo v kanceláři zůstává tak dlouho?“ zeptala jsem se.
„Vedení. Ostraha. A zástupce vašeho otce.“
Bylo zbytečné vyslovovat jméno. Přesto zaznělo mezi námi jako ozvěna: Kratochvíl.
Důkazy ale stále nebyly dost pevné. A tak Radek přišel s plánem.
Přes Kristýnu Havelkovou, tátovu sekretářku, rozšířil nenápadnou informaci: prý jsem se s ochrankou pohádala a druhý den pojedu na otcův dům za městem sama, bez doprovodu.
Návnada.
Nelíbilo se mi to. Připadala jsem si jako figurka na šachovnici.
„Budu u vás blíž, než si myslíte,“ ujistil mě Radek. „Každou vteřinu.“
„A když se něco pokazí?“
Podíval se na mě zvláštním, pevným pohledem a sevřel mi ruku. „Dokud budu dýchat, nic se vám nestane.“
Tentokrát nepoužil vykání. Řekl „vám“ jinak. Osobněji. A já pochopila, že už nejde jen o práci.
Souhlasila jsem.
Večer mi zavolal. Hlas měl napjatý, ale soustředěný. „Kratochvíl zabral. Před chvílí s někým mluvil. Mám nahrávku. Zmínil zítřejší cestu mimo město. A řekl, že ‚ta holka‘ pojede sama.“
To označení mě bodlo u srdce.
„Teď už máme, co jsme potřebovali,“ dodal Radek. „Zítra to ukončíme.“
Další den jsem vyjela po silnici vedoucí za město. Navenek jsem byla sama. Ve skutečnosti ležel Radek schovaný v zavazadlovém prostoru – prý starý trik z dob, kdy sloužil u speciální jednotky.
Asi v polovině trasy mi cestu zablokovalo auto.
Šedé.
To samé.
Zastavila jsem. Z vozu vystoupili dva muži a pomalu se vydali ke mně. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem měla pocit, že jeho údery musí být slyšet až ven.