Jeden z nich došel až k mým dveřím a klouby prstů zaklepal na okénko.
„Vystup si, krásko. Jen si promluvíme.“
V tu chvíli se za autem ozvala rána – prudké otevření kufru.
Radek Tichý vyrazil ven tak nečekaně, až se mi na okamžik zastavil dech. Všechno se seběhlo během pár vteřin. Tvrdý úder. Další. Jeden z mužů se sesunul k zemi, druhý byl odmrštěn stranou až ke krajnici.
Jenže nebyli dva.
Třetí zůstal sedět v šedém voze.
Ozval se výstřel.
Radek sebou trhl, jako by do něj někdo prudce strčil. Ruka mu instinktivně vystřelila k rameni. Klesl na jedno koleno.
„Radku!“ vykřikla jsem.
Přesto se nevzdal. Sehnul se, vyrval pistoli z ruky omráčeného útočníka a namířil ji směrem k autu. „Odhoď to!“ zavelel chraplavě.
Muž za volantem zaváhal, pak zbraň pustil na sedadlo a zvedl ruce.
Radek se sesunul na asfalt.
Vyletěla jsem z auta a přiběhla k němu. Mezi prsty mi protekla teplá krev, vsakovala se do jeho košile a barvila ji do temna.
„Zavolej policii,“ vydechl přerývaně. „V mobilu… máš číslo. Všechno je tam uložené. Je to Kratochvíl.“
Ruce se mi třásly tak, že jsem sotva dokázala odemknout telefon. Čísla se mi před očima rozmazávala. Policie. Záchranka. Sirény. Lidé. Otázky. Celý svět se rozpadl do jedné děsivé směsi zvuků a strachu.
Vladimíra Kratochvíla zadrželi ještě ten večer.
Přiznal se.
Patnáct let pracoval pro mého otce. Doufal, že se stane jeho společníkem. Jenže pak zjistil, že otec hodlá převést firmu na mě. Na dceru, která si podle něj „nic nezasloužila“. Chtěl mě odstranit. Vyděsit otce. Nebo si mě vzít, aby získal všechno legální cestou.
Odporný zbabělec.
V nemocnici to vonělo dezinfekcí a tichem.
Radek ležel na lůžku s obvázaným ramenem. Kulka prošla skrz, aniž by poškodila kost. Lékaři říkali, že za měsíc nebude téměř nic znát.
Chodila jsem za ním den co den. Nosila jsem mu jídlo z domova, protože nemocniční stravu odmítal. Tvrdil, že to není k jídlu.
Třetí den, když jsem položila tašku na židli, pronesl: „Už sem nemusíš chodit.“
Zastavila jsem se ve dveřích.
„Nebezpečí pominulo. Tvůj otec ukončí smlouvu s agenturou. Nejsem už tvůj bodyguard.“
Znovu to slovo. Tvůj.
Došla jsem až k posteli a posadila se na její okraj. „Nechodím sem proto, že jsi byl můj ochránce.“
Odvrátil zrak. „Nemůžu si dovolit znovu něco cítit,“ řekl tiše. „Po tom, co se stalo před pěti lety, jsem si slíbil, že si nikoho nepustím k tělu. Když o někoho přijdu… podruhé bych to nepřežil.“
„Radku,“ oslovila jsem ho jemně.
Poprvé jménem.
Ztuhl.
„Pět let ses bál ztráty. Chápu to. Ale teď jsi mi zachránil život. Dovol, abych byla já tou, kdo zůstane.“
Dlouho se mi díval do očí. Viděla jsem, jak se v nich něco láme. Jak ten led, který si kolem sebe vybudoval, pomalu praská.
„Máš rozpuštěné vlasy,“ poznamenal po chvíli.
Slabě jsem se usmála. „Už se neschovávám.“
Vzal mě za ruku. Tou poraněnou, poznamenanou jizvou.
A poprvé za celé týdny se skutečně usmál. Ne chladně. Ne odměřeně.
Živě.
O tři měsíce později.
Ráno v mém bytě. V kuchyni voní čerstvá káva a slunce se opírá do oken.
Radek už nespí na gauči. Leží vedle mě.
Z agentury odešel. Táta protestoval. „Ochranka? To má být partner pro mou dceru?“ rozčiloval se.
Podívala jsem se mu do očí a odpověděla: „Není to ochranka. Je to muž, kterého miluju.“
Viděl, jak se usmívám. A ustoupil.
Teď sedím u stolu, vlasy volně splývají přes ramena. Už tři měsíce je nestahuju do pevného uzlu. Nemám důvod. Brnění, za které jsem se schovávala, jsem odložila.
Radek mě políbí do vlasů a posadí se naproti mně. „Tvůj otec nás dnes zve na večeři.“
„A zase se bude ptát na svatbu?“ zasměju se.
„Bezpochyby.“
„A co mu řekneš?“
Na okamžik se odmlčí a zadívá se na mě tím teplým, klidným pohledem. „Že jsem se ještě nezeptal.“
Sáhne do kapsy a vytáhne malou krabičku.
Srdce se mi rozbuší, tentokrát ne strachem.
Dívám se na jeho ruku s jizvou, která svírá prsten. Ta jizva už není symbolem bolesti. Připomíná mi, že umí chránit. A že teď má koho.
„Ano,“ vydechnu.
Navlékne mi prsten na prst a políbí mě.
A já konečně vím, že tohle je to štěstí, kterého jsem se kdysi bála byť jen dotknout.
V jeho šedých očích už není chlad.
Jen teplo.
Jen láska.
Jen domov.